aneb na voze vezoucí, tu nevypravitedlnou škodu trpíme smrtedlnou Drahý skla nekoupí sedlák ani tak snadně, též měšťák, křišťálový' velcí páni koupí sklenice, při nich džbány, ale těch šetří v šejntiši jako klenotu v šrejptiši, za mnoho let nepřikoupí sedláci sprostí a hloupí, kolečka do dřeva sází sami, tudy nám uchází mnoho díla, kteří lepej platí než mnohej bohatej, neb ty ten poslední koutek vyšetří olova kroužek, na čím jako sokolové, poslední jako volové může bejti vejdělíček, vypočtou až na kvintlíček, jestli děláme po zámcích, kostelích, klášteřích, tvrzích, více máme inspektorů, než sám kůr, klášter kantorů. Ne tak nám do očí patřf jako samých rukou šetří, to za odpověď dávají, proč se tak tuze dívají, že se chtějí taky učit vsadit kolečko, vycvičit. Po tom když jest zhotovené a na místo postavené dílo, sečtouc, co od něho přijde, tepřív jdou do něho, sem tam hledí, obracejí, pro nedostatky vracejí, buď, bychom je napravili aneb nový postavili, co jest stálo, zaplatili aneb na mzdě porazili. Tu hadrunk místo placení, k tomu řemesla lehčení, dají-li co, to s bubláním pomalu s upomínáním, dají obilí, díl peněz, sejra, másla, jdi a pověz, jestliže co tomu schází, proti tobě s tím vychází. Jiného není v důchodu, vemte, co jest, v tuto dobu, haněním sobě neplaťte, po svých jděte aneb heďte jinak se něco více vám ukáže, nač nejste pozván, my s naší největší škodou tancujem, jak nám ti hudou, odcházíme, že na samé domácí nepřinášíme obživení. Kontribuci, tím méněj repartici, khopštejru neb opravení pobouraného stavení, vojákův vychování, městského jha zastávání, manželky, dítek šacení, mlčíme jejich cvičení, že nám zůstávají hloupí co sedlští, pitomí troupi. Tím jsme jistěj ujištěni, že žádného utěšení z nic nedočkáme, pomoci, leč truchle plačtivé oči. Dobře jest baba pravila, když jest se schodů letěla: >Ach můj milý, věčný Bože, čím dáleji, vždycky hůře.«

S p r o s t á k. Křišťálový, prohlédací buď v tabulech aneb sklenci sklo vše na libru kupují, potom sobě rozdělují na kusy, že z libry jedné svůj vejdělek pohodlně trojí mají, o kolečkách, v tuctích buď anebo ¦o svazkách, každý na peníze drojí zlámané i to, jenž stojí, přivedou. I sklo stlučené, jakékoliv jest nicméně, zas do huti prodávají, z toho škody nemívají, odbytu dost. Když sedláci pijí, aneb nádenníci, pro spravedlnost by zároveň jeden byl druhému roven, z samotných jen sklenic pijí, spilí je mlátí a bijí. Jednostejně velcí páni, rytířové i zemani, ti hned po každém vypití umí je na kusy bíti. Když řemeslníku měšťanu vokna, rytíři a pánu spravují, při nich nesedí neb na jejich dílo hledí, aneb by sklo nevystačilo a do očí neskočilo, aneb se nepořezali a jakkoliv nespíchali, za tím ty nejmenší zbytky skla, olova, cínu smetky, všecko k užitku přivádí, plat berou beze vší vady, neb velký páni pomluvy bojí se, neradi mluví, groš raději přidají, nebo pomlouvače znají.

Málo mluv. I tomu nejkřehčejšímu, v díle rukou nejmdlejšímu řemeslu nechceš odpustit a bez pomluvy je pustit, ježto oni, jak skla strží, na tučky libry odváží, ihned škodu vůdce mají, buďto že je hned prodají, anebo ztlučou, zmrhají, na sebe oby vztahují. Gastáji se jim trefuje, když křišťál, sklo se rychtuje, dva, tři, víc zlatých stojící, že se