Zlomek dopisu B. Němcové L. Hausmannovi dne 9. dubna 1857. ... Už jsem dvakrát zase nedostala Noviny? Ráda bych věděla něco o tom posledním ději v Turecku, a bude-li vojna? Ale prosím Vás, Poldíku, čo robíte, že mi tak dlouho nepíšete? Snad ste preče dostali kuchyňu, Hanse, pohádky pro Koledu a tu báseň? Vždyť ste mi chtěl hned psát? Co odkládáte, dělá mi to starost. Mně lajete, když nepíšu a sám nejste ani o chlup lepší než já. Vezmou ty pohádky do Koledy, jestli né, hned mi je pošlete, prosím Vás, aby se to tam někde nepohodilo; měla bych zbytečnou práci zase. — Jsem tuze mrzutá a věřte mi, že takovéhle živobytí déle vést nemohu. Vy nemáte pojmu, co já zkusím. Teď mi dali právní výpověď, že jsem hned první dni nesložila činži. Já zde platím činži napřed, jak to vůbec v Praze způsob, aie předešlé čtvrtletí o Jiřím nemohla jsem platit, nyní tedy měla jsem dát dvě. Myslila jsem, když jednu dám, že mi zase počkaj, chtěla jsem, když by mi to byli udělali, zase zůstat, ačkoliv je to mizerný byt, vlhký a pro nás pravý jed, ale oni hrubiáni ani mi nic neřekli před časem, a o Jakube mi dali hned první dni výpověd a žalovali. To byla sháňka, jednu činži dal mi Šálek, ale druhou kde vzít, já měla pár zlatých na živobytí a nic více. Tak mi jeden přítel půjčil 15 fl., to ostatní jsem dodala a jsem nyní bez groše. Nyní mám shánět byt a nemám zádavek a byt na 100 fl., 120 fl., ani k vidění, pomyslete moji ouzkost, budu muset snad na ulici bydlet od čtvrt roku. — Bůh ví, jestli co dostáném. A nyní nemám v domě ani groše, ti páni už omrzely ty příspěvky, mimo od Plc. (Palackého) 5 fl. nedostávám nic. A k tomu ke všemu jsem tak slabá a churavá, že s velkou jen líží pracuju; bojím se že padnu do těžké nemoci a co si pak ty děti počnou, to Bůh ví. Myslela jsem, že muž už přijede, vzal si dovolení sem, a odtud chtěl žádat o pensí. Ale ani mu dovolení nechtějí dát, že by tam musely místo něho jiného dát. Tuze ho tam chudáka týrají a není naděje, že by mu lepší službu tak brzy dali. Je to hrozná nepravedlivost, co se s námi děje, myslím někdy, že si už musím zoufat. A ta rota vlastenecká, ta mne hněte. Což oni vědí, jak člověku je na těle i duši sklíčenému, Oni jen když mají břicha plny samy — pak se snadno káže jiným lidem: pracujte, dělejte! Jim je snadno dělat! Mysleji sprostáci, když švec může s hladovým žaludkem botu sešít, že spisovatel může román ukovat. Ach Poldo, kéž by mne Bůh nž těch milostí sprostil! Co děláte Vy, co dělají Vaše děti? Marie zdráva? Ráda bych Vám byla poslala »Máj«, ale nechci dokud nevím, jak ste dostal ostatní vše? Nyní budou