pokoj tehdáž mají, kdy v arrestu zůstávají. Dobře jest baba pravila, když se schodů letěla: »Ach můj milý věčný Bože, čím dáleji, vždycky hůře.< Sprostá k. Líto mně těch dobrých mužův jako jejich knejpův, nožův, když nimi šnity dělají, až hospodáři jim lají, v nich šijí. Že kraji víc nežli potřebuje střevíc, oni pak excusirují, svou lest slovy musírují, to na svršky, na okolek, čepičky, přípravu to flek první, druhý, z těchto budou kramfleky kusův, tak hudou píseň, že o jeden střevíc zbyde ševci, brzy i víc. K čemu jich kleště a zuby vejmluvné sluší jim huby, jestliže svou stravu mají s pánem, u něhož dělají, tu s dílem nepospíchají, své řeči k smíchu míchají, lásku hledají při paní, chválí ji co krásnou lani, i groS na pivo přidají, potom hru se s pánem dají, tu vejdělek ten den jest pryč, švec odnese málo neb nic, leč když jsou rozveseleni pán s paní, tu švec nelení pár fleků v zástěru pojit, s nimi v pokoji odejít. Dcer, paní a pána strejce když pucuje, bílek z vejce vezme, až lesknou se, hladí, by lehký byly bez vady, dá jeden flek, branzal k tomu naštrejchuje, že by jemu drahý svědčil, že dva celý jsou, tak on to dobře zeelí, tu pár fleků má vejděk, z čeho častěj jsem se úlek, že jsou ševci tak zmužilí a nemají dobré žíly, udatní v tom co oděnci, v erbu jich stoji mládenci. Když oni stavu nižšímu činí tak, co pak vyššímu, jenž při nich nemohou sedět, pro smůly smrad na ně hledět, by jich sídlem neupíchli a tou vůní nenačíchli, že v mdlobu mohli přijít, volí radši z očí ujít. Jestliže koho jiného postaví pán z dvora svého, je-li osoba vážnější a při svém pánu častější, tu hejbí smůlou, černidlem, obzvláště když jest před jídlem. Inspektor poroučí krájet, že nemůže dílej sedět, švec pospíchá, sem, tam hází, zvláště, když on se prochází, nic kleštěmi nenatáhne, ani zubami v hubě hne, až když odejde od něho, vidí čas zisku hodného, kůži máčí, klepá, táhne, tu s všemi fortely pohne, tu svou praxi ukazuje, učedlníku rozkazuje co nejrychlej zbytky odnést, lecjakous potřebu přinést. Jestliže pak kdo sprostější při tom jest nežli chytřejší, navede, že píská naň pán aneb by přines piva džbán, tu krájí a tu losuje, když jde, tepřiv piitrefuje kus kusu, ten sem a ten tam, pěkně pán že jde, ví, tam, bude jak nejvíc lahodit, by moh štědřeji obchodit, potom za ůáký ostatky bude prosit a za zbytky, vychvalovat opatrnost, ve všem rozum, dobrou skrovnost, tak že té z chvály dostane kus k kusu, až mu zůstane na dva i tři páry střevíc, časem i také mnohem víc. Pakli sprostému sedláku neb dělají obuv sládku, nastrkají kouskův nových mezi podešví starých, barvou to všechno zamaží a tak vyhladí, vyšňoří, že na tenkrát nic nepozná, až když přijde v bláto, sezná, jak barva klane jest ztratila a svou krásu potratila, tepřiv naříká na ševče, potěžkuje častěj měšce, že jest ho potah za kůži mlčet musí, ač ho mrzí. Kdyby se tak nechovali, tý praxí neužívali, jak by se jich ženy šatit mohli, strojit a tak fentit, nejen hořčák, než víno pít, křehký koláče v krámu mít, jak by chodily v stříbrných paších, též i v Snarovadlích, v krásných suknech tykitových, v mantlících aksamitových, rohatý krásný čepice, krumplovaný rukavice, mohly perle, řetězy mít, po pangetích, po hodech jít, děti co mladý paňátka s prae-ceptorem, i děvčátka s chůvou v tacmantlu dát nosit, uměli se tak honosit,