Vysejpací rakev z Komárova otevřená. V museu Dašickém.

Sekáč Velíšek, kterému říkali >Krutí noha*, poněvadž za každým slovem řekl oblíbenou průpověď >A krutí noha«, najal si od obce

u řeky palouk. Bylo tam málo trávy, hodně ostřice, a skoro každý rok

mu prudká řeka nadělala škody, že ani pro kozičku a králíky neměl

dosti sena na zimu.

»Poslechni, muži,« povídá mu jednou žena, »teď nemáš na pilno.

Což abys tu ostřici na palouce vytrhal a navezl tam trochu země? Já

bych si řekla u Havelků o trochu senných trusek, ty bychom tam naseli, aby bylo více trávy. Co tomu říkáš ?c —»A krutí noha, to máš pravdu!* řekl muž.

Na podzim se lopotil Velíšek na palouce, námaha jeho nebyla nadarmo. Druhého roku byla na palouce tráva bujná jako obilí a hebká jako samet. Velíšek zašel si skoro každý večer na louku a těšil se, co bude sena, až louku poseče. Dlouho se neradoval.

Jednou přišel na palouk a spráskl ruce žalostí a hněvem: tráva byla zdupána, jako by se byl kůň po ní proháněl. — »Á krutí noha ! Kdo mně tohle udělal? Taková pěkná tráva a takhle mně ji zni-čit!« bědoval. Ani nešel žalostí domů. Skryl se do vrboví a číhal. Nehlídal dlouho a z vody vylezl — vodník. Rozhlídl se a nevida nikoho, běhal po louce a skákal a válel se po hebké trávě. Velíšek se v prvním okamžiku lekl. Uvažoval, co má dělati. S vodníkem nejsou žerty, to věděl. Když si však připomenul, " že vodníkovi nikdy neublížil, a že jemu — chudému člověku — takhle kazí radost a dělá škodu, vzbouřila se v něm rázem krev, vyskočil a zlobil se: »Tak ty tak? Mně ubohému žebráku takovou škodu? A krutí noha, to bych