vyvracím, že i v tom oboru nebylo pácháno dosti nepravd, klamů a podvodů medianských.

* * *

Jel jsem z Hory Kutné odpoledním vlakem ke Kolínu, kde jsem sestoupil a hajdy. k Třídvorům. Brodil jsem se rozmoklými lučinami a místy zrcadly labské vody ve shrnovačkách, s fotografickém aparátem z kolínského Zá-labí až na dostřel fc očarované hájovně Formánkově, avšak jednak v rozvod-něných lukách, jednak pro chladný liják a časné šero — odtáhl jsem tehdy s nepořízenou,

Povídání, ovšem, toho jsem si přinesl, jak vidět, plnou hlavu. »Go je to, co je to ?« prtfbíhalo mně mozkem po celou cestu z Kolína do Prahy, ale při tom již zůstalo. Na sv. Barboru r. 1903 za lehkého mrazíku podnikl jsem výlet do Třídvor podruhé, a již v Kolíně jsem poznal, že čas, všehojivý ten lékař, před nedávném tolik rozrušené čivy z hájovny třídvorské valně již zaceloval a vyrovnával. Jediné,,co mne překvapilo, byla zvěsť, že obyvatelé hár jovny mají zakázáno o »tom« mluviti. »O čem nesmí mluviti ?« táži se starého přítele p. Rudy Živného v Kolíně. »Inu, o »tom«, o »tom«, co tam klepe,* dal mi v odvěť. »Nu, a nevíš, co je to?« táži se přítele Rudolfa, o němž mně přes 30 let dobře povědomo, že ví vše, co se děje v Kolíně a na míli cesty kolem, rychle a za tepla. »Holenku, nevím. Neví to nikdo, ani četníci. Byli tam, vytrhali podlahy, dali kopat motykami, byla tam policie, komisse, ale nevědí nic.« — >Hm, hm, co je to, co je to?« dovozuji. »Jdu tam, buď jak bud',« rozhodl jsem a chystám se ven. — »Hajných nesmí mluvit, aby se lid marně neděsil jí spíš to utuchlo,« navazoval přítel Živný. — »Ale k čerchmantu, co má utuchat? Když nikdo neví, co je to,« odpovídám. — »Inu, to je to^ poučil mne Ruda mudrcky.

Sel jsem. Ochotný výrostek, jmenoval se Venca Drdů, ujal se mé řádně opatřené brašny již na náměstí před hotelem. Z toho, zdali hajný mluviti smí či nesmí, malou starost jsem si připustil. Měl jsem s sebou v brašně dvě láhve vína, salámový nářez se sýrem a vím, jako starý Nimrod, že ještě

ani jediný hajný takovémuto semenci nedal košem. Krásná cesta je tam do luk ...

Mlčení přerušil čilý Venca, jemuž účel mé cesty byl znám. »Pane, já vím, co u Formánků v hájovně mlátí.« — >Tak? Nu, co by to bylo?« — »Je to ten pulbir, co byl u Hečlů a co se otrávil. Namlouval si holku hajných, Růženu. Hajný ho honil prutem a on si to tak vzal.« — »Vy jste ho znal?« — »Jak ne? Dobře. Jmenoval se Jaroslav Bořek. Byl hodný hoch. Je ho škoda.« — »Kdy se otrávil?* — »To bylo před sv. Václavem. A potom to začlo v hájovně strašit a bouchat.* — »Vy jste taky slyšel bouchání ?« — »O je, nás sem chodilo procesí z Kolína. Týrány byly jako z hmoždířů. Jakoby stříleli. Moc lidí tam chodilo poslouchat* — »Nebál jste se?« — »Ne. Chvíli jsme se tomu smáli, ale dlouho ne. Bylo to tak divné. Co jsme znali Bořka, řekli jsme hned, že chodí strašit hajn /ch, že ho honili pro Růženu. V Kolíně to říkal každý.* — »Což vy znáte tu dívku, tu Růženu ?« — »Znám, chodila do kostela a lidi se na ni chodili koukat. Jednou přej v kostele to u ní bouchalo. « — »V Kolíně v kostele?* — »Ju.« — »A kdo vám říkal, že v kostele to bouchalo ?« — »Toho bylo plné město. Ty paničky, co seděly v tej lavici, vyšly ven a nechtěly tam ani sedět.« — s>Poslyšte, Václave, není snad nemocná ta Růžena?* — »Ba ne, ta je' zdravá a vyhlíží dobře.« — »Jak byl asi starý ten pulbir, co se otrávil?« — »Asi osmnáct, jako já. Čekal na odvod.* — »A kde se otrávil?* — »Tady v lukách, ale funus měl v Kolíně. Růžena se sestrou přišly mu na funus.« — »Je sestra Růženina mladší nebo starší nežli Růžena?*: — »Starší.c — >A bydlí také v hájovně?* — »Bydlí. Jsou tam hajných Formánků a dvě dcery.* — ^Poslyšte, Václave, řekněte mně, proč se domníváte, že u hajných Formánků straší ten Jaroslav Bořek?* — »Pro6? Protože to říkají lidi.« — » Věřím. Nedá se ale tak honem říci něco, o čem nejsme aspoň přibližně přesvědčeni. Přece měli lidé příčinu jakous k tomu domnění.* — »Že měl rád Růženu.* — »Ale, Vašíku, právě že měl Růženu rád, tak by ji v noci nestrašil. Či vy taky myslíte, že jsou strašidla?* — >A tak