co by bylo jiného u Formánků, nežli strašidla? Bouřilo, bouchalo tam a nic vidět nebylo. 1 páni četníci se tam báli a jedna ženská ze Tří dvoř z toho tam omdlela,* — » Vašíku, chodil jste do školy?* — »Chodil, do třinácti let a pak jsem se učil ševcem.* — >Ve škole učil vás pan katecheta, že není strašidel ani duchů, ale zlé svědomí že děsívá lidi. Ne?« — »Inu jo, ale tam prý jsou s Bořkem zas jiní duchové. Náš kočí tam ondyno vezl s kočárem cizí pány, byli tam do večera, a kočí povídal, že poznali, že to tam dělá Bořek a jiní nebožtíci. Já to slyšel i v nádraží povídat.*

Tímto obsažným a pestrým materiálem potížen, činil jsem si poznámky, na hodnou chvíli ustal v hovoru. Maně blížili jsme se k můstku a v dáli ukázala se již třídvorská hájovna. — »Učil jste se jakémus řemeslu?* nastavoval jsem hovor s čiperným průvodčím. — »Učil jsem se ševcem a teď dělám fi-cího.« — ^Nevíte, na kterém místě se otrávil tehdy ten Bořek?* — »Já tu nebyl, ale tady na lukách to bylo. Lidi se sem potom báli chodit* — »Hned tenkráte se báli, když se Bořek otrávil, nebo až potom, když to začlo šramotit v hájovně.* — »To já nevím.«

Spouštěj se sypký deštík. Po ko-nárovické silnici na levo vozili cukrovku, od Třidvor spoře se trousili chodci lukami ke Kolínu a z komína tajemné hájovny valil se do hustých lip bílý kouř. Uvažoval jsem, s jakou tam přijdu, zosnoval jsem plán: » Vašíčku, poslyšte, kolik let je asi té Růženě hajných?* — » Nevím, abych řekl akorát, ale asi sedmnáct má.« •n Již jsem rozeznával, že domácí v hájovně chodí po dvorku, a chutě stoupali jsme ku předu. Konečně stanuli jsme před chaloupkou, jak ji vidí čtenář na mém obrázku na str. 97. Pes hlídal a sanil se, u okna objevily se nějaké ženské hlavy a na nápraží letitá již matka, patrně hajná, volala na Reka, aby neštěkal. »Dej Pán.Bůh dobré poledne!« volám u planěk, v nichž široký prostor vedl do dvorku. r- »I dejž tak Pán Buh!« dává v odvet stařenka. »Kam pak se to vydali v dešti?* — »Inu, ráno neprSelo, když jsem vyjel z Prahy a až tea v lukách mne to chytlo.* — >A to

sem taky jedou z Prahy? I ty můij milý Bože!*

Vyslovené »taky* mne přivilo na rozum, že již z Prahy zde někdo byl a odpovídám: ^Přicházím fotografovat vaši myslivnu. Tolik se toho povídá, v novinách to bylo, a jelikož jsem taky od novin, tak jsem vám přivezl Haši vína a kousek něčeho —

tuhle — — —« »Ale ráčej dál, ráčej

dál, i ty můj milý Bože, snad by tu nestáli na okape,* omlouvá dobrá sta-rucha. V tom klapla na levo od vrátek petlice v sínci, tmavém jako sklípek, a bylo viděti dvé ženských postav. Řeknu hned, že byly to sestry a dcery hajného Formánka Růžena a starší Karolina. Požádal jsem Vašíka, aby zůstal v síňci, a vstoupil jsem do sed-nice. Abych řekl, že jsem byl prost všeho dojmu v sednici té, to říci nemohu. Jisté pohnutí cítil jsem v napnutých nervech, ohlížel jsem se zvolna kolkolem, ač nejsem snad zajíc, kterého by překvapil prvý sníh. Netrvalo ani půli času, co toto píši, máti hajná přistavila židli od stolku se zrcadlem, obě dcery prostřely stůl, nedaleko ohromných hliněných kamen, téměř do třetiny prostory bytu vystrčených, Růžena přinesla chléb a prohodila: >Tak si krájej'.* Neměl jsem ani pomyšlení na jídlo. Sňal jsem s jarmárky dva koflíčky, obě dívky je vytřely a nalil jsem vína. Růžena přinesla hned na to sklínku a jako pro třetí osobu postavila přede mne, — »Tak dej nám Bůh zdraví, i v neznámosti,* pravím a napil jsem se spíše pro to, abych zahájil řeč.

Slovo dalo slovo. V koutě za kamny ozvalo se cosi a já ihned se otočil, ale byl jsem poučen, že je tam holčička trochu churavá. Bylo to dítko starší dcery hajného. Než má pozornost v tu stranu dala mi podnět, že jsem pronesl: ^Odpusťte, domníval jsem se, že »to« klepe.« A tak jsem zabočil do hovoru o >tom«. v

Nechci se vléci podrobnostmi, ale Růžena jest vtělený zpravodaj. Mezi tím, co sestra obcházela plotnu a babička šukala sem tam, snášela kolem okna s půdky do chléva kravičce, dala se Růžena do vypravování, jak následuje: »Bylo na Všecky Svaté, když v 11 hodin v noci to zde počalo