bouřit a chrčet. Myslila jsem, že dal tatínek ježka sem do svednice a chtěla jsem rozsvítit lampu. Ono ale bác tuhle do kufru a bác, bác do postele. Já jsem myslila, že je tu zloděj, nechala jsem lampu lampou, křičela jsem a když to bouchalo a chrčelo pořád, vyskočila jsem oknem a volám na tatínka, aby šel s půdky dolů, že máme někoho v sednici. Tatínek se probudil hned, vylezl ze sena, slezl po žebříku dolů a ptá se, co se děje. Maminka * v sednici rozsvítila a taky volala se sestrou na tatínka, že u kamen něco bouchá.

Dítě plakalo. Já povídám: Tatínku, vy jste nám dal do sednice ježka. — »Nedal.« — »Ale vždyť tam chrčí a bouchá. Snad je v kufru.« — »Inu, nedal.« — »Já ho slyšela.« — »Na mou duši, nedal.* A tak přišel tatínek do sednice, šel k mé posteli a o'no bác a u kufru zas bác, bác a tuhle u kamen bác, v kufru zase bác, bác, bác, až nám všem hrůza byla. Tatínek chytil sekeru a do podlahy bác, ono ale zas bác, bác, jako palicí. Tatínek to chtěl zahnat a bouřil rukama do kufru, ono ale tady ve zdi a nad kamny zase, bác, bác, bác. Tatínek praštil sekerou ke kamnům a byl celý pryč. Až se třásl a my plakaly. I to dítě bylo celé vyjevené. Tatínek vyběhl ven, vzal flintu a šel kolem stavení se psem. Nikde se nic ani nehnulo, ani nešustlo, pes šel si lehnout, ale my přece slyšely, jak to kolem postele chodí a ťuká. Modlily jsme se nahlas. Pomalu to přestávalo. Tatínek snesl si houni a pytel stlaní s půdky, hovořil nějaké nábožné průpovědě z bible, řekl, abychom již nic nemluvily a lehl si na zemi. Já dala hořet lampu na plotnu a ulehla jsem. Sotva bylo tak, zase u stropu: Klap, klap, klap . . .« Dovolte, Růženko, proč říkáte nyní klap, klap? Dříve jste mluvila o klepání, nebo bác, bác že to dělalo. »Inu, io měli tak: Bylo to všecko pohromadě a my byli jako omámeni. Bouchání, hekání, ťukání a jakoby se někdo škrtil a , . « — >Musíš říci, že to bylo po celé vesnici. Tam, i tam, tuhle, pod námi, nad námi, vedle nás, inu, Pane Ježíši Kriste, to si nemohou ani pomyslit, co jsme zkusili ten čas. To bylo Boží dopuštění!* Těmi slovy po-

kračovala starší sestra Karolina, sedíc na osudném kufru při kamnech u postele. — Podíval jsem se na dítko (říkají mu Márinka), podal jsem mu vína a zákusek, ale holčička byla, či se mn§ pozdála býti chorobného vzezření, mdlého zraku, teninké pleti a ke všemu jakoby nevšímavá. Cítil jsem, že mladá matka pozorování dítka nerada vidí, a proto jsem zase usedl.

Růžena chystala otci ranec s jídlem. Měla nésti kamsi do lesa. Déšť se hustě sypal. Znamenal jsem sobě to i ono a jal jsem se prohlížeti opravdu osudnou jizbu. Má dvé oken malých a je o hliněných zdech s doš-kami. Sklepu nemá. O vodách je tu mokra nad kotníky, ba i po kolena. Na jaře pamatují se ledy a tříště dlouho a dlouho a východně za chaloupkou pod lipami je tůň, kde voda někdy ani nevyschne. Mezi sednici a protějším chlévem je sínec, zavírá se jednoduchými dveřmi na vyndavací kliku, na půdku s ouhrabkami, senem a stlaním, vede ze dvorka žebřík. Na západní straně jest skupina olšin, jež se táhnou i dále do luk, jsouce promíšeny rákosím, vrbinami i roštím. To vše přehlídneme snadno okny. Sednice sama s černým očazeným stropem trámovým jest cele oprchalá, nevzhledná, nad vystlanou postelí v pravém koutě od vchodu visí nějaký svatý obraz. Truhla jakás jest pod oknem,, vedle stolku se zrcadlem. Celkem čisto a pořádek, jen podlaha jest vetchá, snad pro ta bláta neustálá, tmavá, pokrytá a tak to všecko vidí člověk zde snad příšerněji, nežli bylo by tomu za jiných poměrů .. .

Vešla hajná Formánkova, zavdala si a já maní prohodil: — »To zde máte, matko, pěkné nadělení!* — »Ale, hříšno již o tom mluviti. Již abychme ani nebyli. Těch lidí co tu bylo! Zástupy, pane, povídám, zástupy a koukali, ba podnes koukají na nás jako... Nesmíme vystrčit ani hlavy ze stavení. Ani v tom Božím kostele nechtějí lidé vedle nás stát nebo sedět, štítějí se nás jako prašivých, jako vrahů. Ach, Matičko Svatoborská, co jsme zkusili za těch pár neděl — »Ale přeci máte jakéá domnění, či jakés podezření, co to bylo.* — >Hm, ono se toho.