namluvilo. Můj ty milý Bože, neví nikdo nic. Co jsme se již naplakaly!«

— »A což, nedělal vám kdosi naschvál, aby vás odtud dostal pryč?« — »To ne, drahý panáčku. Tolik let již tu jsme, já se sem vdala, jakživi neměli jsme zle s lidmi, nikomu jsme nic zlého neučinili, neublížili, ani severem na nikoho nekoukali a ted! takové Boží dopuštění na nás. A pak, kdo by sem lezl ve dne v noci, kde by se schoval? Pes je jako čert a nedá nikomu do stavení, pokud z nás někdo nevyjde na, dvorek. To již tu byl pan voch-mistr s pány Setníky, pak ti páni :z kolínského hejtmanství a od města, pak páni policajti z Kolína, a všecko nic plátno.* — ^Kouknou se, tadyhle píchali flintama do zdi četníci a tuhle do stropu píchali šavlemi,* doplňovala Karolina, a skutečně shledal jsem bodné stopy po bajonetu i po šavli.

— »lnu, podlahu vytrhali a dívali se, nejsou-li pod prkny díry nebo dráty, ale kde by se tu vzaly dráty? Kdo by tam kladl dráty? Trápilo nás to přes 14 dní a ještě teď se to ozve, ale my si toho nevšímáme.* — »To je věru ku podivu, a co jste lidičky přeci myslili, čemu jste to přičítali? Co vás napadá, když to slyšíte v sednici tukat nebo bouchat ?« — »Hm, co bychom mohli? Nemůžem si pomoci, když to na nás Pan Bůh poslal,« odvětila babička. »ModIíme se a ono to přejde.*

»Tedy na modlitby to ustává, umlká?* — »Ano. Tenkráte, když jsme tu byli sami a ono to bouřilo, tak jak jsme se modlili podle vůle, tak to umlkalo.« — »Kterak myslíte, podle vůle? Dle čí vůle?* — »Inu, ptali jsme se kolik otčenášků se pomodlit máme a ono dalo klepáním vědět kolik jich chce.* — »A byl tu pan manžel váš taky přítomen, když to klepalo ?« — »Byl, tuhle sedává, co oni seději, na tej samej sesli.*

— »Tedy ono vám odpovídalo na otázky?* tázal jsem se ne bez rostoucího podivu a ustrnutí. — »Ano, ano,* odpovídaly obě přítomné, matka i dcera.

Přiznávám, že mnS nebylo právě volno v tom okamžiku. Karolina vyšla s děvčátkem ven ze sednice a hajná poněkud stlumenS dokládá: »Jeden čas

to mělo spadýno tuhle na tu vnučku, nebo jak to bouřilo, dítě se kroutilo a bylo vyjevené.* — »Snad se lekala ta holčička toho hluku, to je přirozené.*

— »Ba ne, pane drahý, vždyť to bouchalo kolem holky, v posteli, na zemi, do stolu, u okna, u kamen, tuhle u dveří...« Dcera vešla a ohlašovala, Růžena že běží domů. Déšť neustával a větrné přeháňky nebraly konce. Abych se spíše pozdržel, poslal jsem Vašíka do Třídvor do hospody, aby si tam sehnal cos na zub, koupil doutníky" a k jídlu co míti budou, když tu vchází Růžena s pytlem přes hlavu na místS deštníku. »Tatínek za chvíli přijde.«

Hovorné děvče vypravovalo, že zde již by-li páni z úřadu a z Prahy, ale Že nikdo tomu nerozuměl. Říkali, že to dělají vydry pod podlahou, ale vydry že nemají rozum, namítala Růžena. — »Což bylo sledovati jakýs rozum či jakýs smysl při tom klepání?* — »Jak pak ne? Vždyť to ťuká kolik je hodin, kolik otčenášků se máme za to pomodlit, kolik toho tu je a kolik jich je.« — »Růženko, neukazoval vám zde nikdo telefon? To je stroj s bubínky na držadlech, do těch se mluví nebo se jimi poslouchá a dá se zde slyšeti, co se mluví třeba v Kolíně nebo v Praze.* — »Ba ne, to znám, ale kdepak tady by se nám s tím někdo dělal?* — »Viděla nebo slyšela jste někdy gramofon, fonograf nebo mikrofon? To 'jest jiný stroj, který mluví, zpívá, křičí a dělá různý hluk, když se natáhne.* — j»To jsme viděly i poslouchaly o jarmárce v Kolíně, víš, s Máři Brantovou, tenkráte . . .« obracela se Růžena ku Karolině, která přitakovala.

— »A nemělo to chrčení zdejší a to hekání podobnost s těmi zvuky onoho strojku tehdy tam na jarmárce?* — »0 ne, o ne, o ne! Kdepak, co jim napadá! Tohle je zcela něco**" jiného,* vpadly v moji otázku snad cele tři přítomné osoby. — »TohIe zde vzdychalo někdy, jakoby ležel na živém člověku mlýnský kámen, tak z hluboká, až nás obcházela hrůza,* dokládala Růžena. —

' »A vždyť nám to odpovídalo,* dodala hajná, »drát přece nebude odpovídat. To juž tu prohlíželi páni, dali rozebrati nábytek, kladivem ťukali všady a páni četníci vytrhali podlahu a dali vyhrabat mazaninu na půdě. Ono kde