nic iu nic.« — »No, a tenkráte, jak to tolik mlátilo do pelesti, tamhle u kufru do tej postele, bylo po devátej hodině a já povídám: Dušičky dobry, kolik to máme hodin, a ono to devětkrát bacilo.* — »Prosím vás, lidičky, jak jste přišly na to jmenovati to neznámé dušičkami ?« — »Tak nás napadlo, a můj povídal, že když to o Dušičkách počalo, že to jiné nebude, nežli dušičky zemřelých, « zcela přesně tvrdila hajná. — »Maminka se ptala na nebožku tetičku a povídá: Paní švakrová, jste tady? a ono — ťuk! Já povídám: Dušičky dobrý, kolik je vás tady? a ono že třináct, pak když tu byli páni sousedi ze Tří-dvor, tak se ptal tatínek a ono že dvaatřicet, a pak to ťukalo skoro čtvrt hodiny,* sdělovala Růžena. — »Tehdy se ti páni sousedi smáli a říkali, že jsou to lufty ze šachet, pan Kraus povídal, že je tu nějaký magnet, alo jak to začalo bác, bác, bác . . . jako kladivem do podlahy, u stropu a u kamen, tak umlkli a ještě pěkně se s námi modlili, až to přestalo. Pak šli honem pryč,* vyprávěla máti a jako obyčejně končila: »Můj ty milý Bože. co jsme zkusili za trápení, nespali, nejedli, nad lidi jsme se báli, ach, to bylo soužení, milý panáčku . . .« — »Vy jste tedy, jak sleduji neznámý ten život, pouze slyšeli, ale ničeho jste neviděli. Je tomu tak?« tázal jsem se přímo. — »Ne, my zde nikdy ničeho neviděli,« odvětila Růžena, k čemuž Karolina i matka hlavami pokrucovaly odpovídajíce: »Ne, nikdy nic, nic.«

Cítil jsem únavou prchání v hlavě a vyšel jsem na dvorek. Řeknu upřímně že jsem i přes citelný déšť chtěl se dáti do Kolína bez veškerých poznámek, neb překvapující a nelíčená svědectví zcela hodnověrných osob o věci tak záhadné a na místě samém v některé chvíli až děsně na mne působilo. Ale přešlo to a já se navrátil do sed-nice. Nastalo pomlčení. Domníval jsem se,' že ženské již nechtí o tom mluvit a já posud celkem málo věděl. Odhodlaně jsem pravil přímo k Růženě: ^Slyšel jsem, Růženko, že jste měla milence a ten prý nedávno zemřel. Je tomu tak?« — »Ano, byl to Jaroslav Bořek. Zastřelil se.« — »Slyšel jsem, že se otrávil, což by ovšem na neštěstí ničeho nezměnilo.* — »On se vlastně

otrávil a zastřelil,« doplňovala máti hajná. — »A tomu Jaroslavovi se přičítá, že vás tu nyní straší. Co o tom soudíte vy?« — »Že sem chodil, to je pravda,« pravila Růžena. — »Ten Jaroslav že sem chodit po smrti? Co vám připadá?« zvolám ustrnut. — »Inu, je to pravda,« dí Karolina. »Když to o Všech Svatých zase tak hekalo a sténalo, my se modlili a přišlo nám myšlení na umrlé z rodiny i na Jaroslava. A tu jsem se tázala: Milé dušičky, je mezi vámi Jaroslav Bořek? a ono ťuk, ťuk, ťuk. . .« — »A já povídám,* dokládá Růžena. »Máme se za vás, Jaroslave, pomodlit? a ono ťuk, ťuk, zrovna tuhle u zrcadla. A já se ptala: Kolik otčenášků chcete, Jaroslave? a ono ťuk, tuk, ťuk, ťuk, ťuk — pět. Tak jsme se pomodlili nahlas pět otčenášků.* — »Dovolte, byl zde přítomen pan otec?* — »Inu byl, pořád tu byl,« odpovídaly ženské. — »A ťukalo to po vaší modlitbě dále?« — »To již ne, až zase později,* pravila Růžena. — »Jak to, později, kdy? Kdy to vlastně počínalo u vás?« — »Trousilo se to někdy, po cely den i celou noc,* odpovídá hajná. — »HIavně ale v šest hodin, v osm a k půl desáté večer tuze silné to bylo,« pravila určitě Růžena. —¦ »A nevídali jste nikdy ničeho, žádný zjev nebo světlo?* — »Nic. My neviděli nic, ale přece jsme věděli, že je to zde,* potvrzuje Růžena. — »Dovedla byste mně vysvětlit způsob pocitu, který vám to dával na jevo?« dotíral jsem na Růženu. — »My to tak poznávali, že se to blíží a počali jsme se modlit. Tatínek se za to modlil tamhle z biblí svaté,« ukázala Růžena na jarmárku, kde jsem postřehl silnou bibli s kalichem na černém hřbetě. — ^Promiňte, Růženko, mluvila jste tady o kostele a o otčenáších. Vidím, že tam ta biblí má znak náboženství evangelického. Jak to?« — »On je můj evangelík,* odpovídá stará paní, »ale modlil se také s námi, až na Zdrávas Maria ... Vědí, to oni se nemodlí,* končila.

V tom slyším odupy a Vašík přinesl džbán piva a cosi v papíru. Pravil, že v hospodě již věděli, že přišel zase nějaký cizí pán do hájovny. Jelikož Vašík čpěl retkami, poslal jsem ho čouditi do síňce. Na fotografování neměl jsem jednak ani pomyšlení, jednakpro