déšť nebylo možno a již se stmívalo. — »Víno necháme tatínkovi,« připomínám a nabízím džbán s pivem. V tom se ozval venku hovor a Rek vesele zaštěkal. Tatík hajný se navracel z lesa. Ani nechci říci, že mne rád viděl. Přivítal sice, dvojku otíral a pověsil ven do síňce. Nevím, zouval-li se nebo co kutil, ale přišel za chvíli. Hajný Formánek je stařík snědý, kostnatý, má šedý vlas a podnosky s malou bradou, modrošedé oči, není vysoký, dobráckého vzhledu a bezmála sedmdesátník. Neusedl a mlčky postavil se ke kamnům. Zval jsem ho ke stolu, pravím, že již je čas domů, honem s ním sděluji, proč jsem přijel a přišel, ale děda nic. Popondával krátkou dýmku z ruky do ruky, ale nekouřil. Nabídl jsem mu doutník a spouštím znova, že jsem rád, že pana hajného mohu poznati, ale dgda pořád nic. Vzpomenul jsem si, že má zapovědí o tom mluviti a přímo jsem na to narazil, prohlásiv zápověď tu za nemístnou a zbytečnou, když tolik lidí a celé davy svědků počínání a řádění neznámého něčeho byly zde i venku slyšely a v novinách o tom psáno bylo. Hajný namítl: V Kolíně o tom nebylo nic v novinách, jen v Praze. V Kolíně o tom nechtějí slyšet. — »Pane Formánku, směl bych se vás optati, co vy O tom všem soudíte ?« dím a pokročil jsem k místu, kde hajný stál. — »Hm, darmo povídat. Přes čtyřicet let jsme tady, jak živo nic a najednou tohle Boží dopuštění na nás. Darmo mluvit!« — »Je prý to nějaký had z Labe, či vydra nějaká . . .« namítám. — »Nevěřte tomu, pane, kdepak by zvíře či plaz takový rozum brali? Darmo mluvit!« — »Nemyslete, pane hajný, že věřím tomu, jakoby to zde byli tropili živočichové. Tolik poznávám, že děje se cos nepřirozeného.« — »Inu, víme, ono tu bylo dost lidí učených lidí a ty říkali tak a tak, to je něco, čemu každý nerozumí, já ale myslím, že nesmí ani rozumět. Nejvíce zkusí támhle vnučka malá. To dítě se celé spadlo z toho. Vlastně my všickni mohli jsme se pominout rozumem a lítostí. Víte-lť pak, pane, že ta pakáš tady, že jí nedám krást dříví nebo kupy, nadělala, že jsem Valeš, že tu mám zakopané mrtvoly oloupených, a zabitých a věříte, že tomu lidi věřili? Vy-

hýbali se mně po cestě, a když jsem poctivě pozdravil, tak to koukalo jinam. A podnes ještě dívají se na mne jako na psance. Co Bůh poslal, není více k snesení. A k tomu mám ještě mlčet. Jakobych já to byl roztrajdal. Zatím mohou vám zde říci žena i dcery pod Bohem, že jak to o Dušičkách počalo a já se tady s tím láteřil, hned jsem poručil o tom nikomu ani slovem se nezmiňovati a nic nepovídat. Ale což, tajili jsme to 6 dní, až konečně si toho bouření lidé všimli sami a bylo zle. Hrnuly se sem zástupy lidu a my zkusili jako psi. Hanba povídat.« — »Sku-tečnŠ vás musí každý politovati, neb je vidět, čemu všemu vysazeni jste byli,« odtuším hajnému. — »Ani tamhle moji bibli nenechali s pokojem, říkali, že mám velkou, černou knihu a z té ci-tiruji duše z očistce. Pak zas, že to dělají knězi a jesuité. A vidíte, pane, v tom prvém týdenku po Všech Svatých byl tu četník a vyslýchal nás, jakobychom zde chtěli udělat takové švindly jako ta Singlová u Police a zrovna ji jmenoval. Ale moje žena mu to řekla dobře, panu četnikovi. My že jsme poctiví lidé, dobří křesťané a že si hledíme Pánaboha a práce a nikoliv zázraků. Tohle, to že jsme nezavinili, že za to nemůžeme, ale trpíme.« — »A co říkal četník?« — »Co říkal? Tuhle stál u zrcátka, točil si vousky, kvér měl tadyhle u stolku a najednou počal hubovat, že pro toho sakramenta mají takové štrapáce a alterace mít, než sotva dořekl, juž bác u něho ve stolku a bác za seslí, bác, bác vedle něho a nad ním. Nu a vidíte: Pan četník umlkl a rychle opustil nás i stavení. Málem bychom byli všichni ze stavení utekli . . .«

Lampa svítila jíž chvíli na stole, ženské, mluvila-li hlava domu, chovaly se zcela tiše, jenom Márinka jakoby mrňkala a fňukala mamince na klíně. Byl čas domu. — »A ještě se to dává slyšet, lidičky?« tázal jsem se dosti dychtivě. — »Inu, dává, nedává, jak to vezmeme,« odpovídal hajný. — »Mi-nulý měsíc bylo to slyšet stále až do osmnáctého, pak to umlkalo. A teď jen tak,« doklídala paní hajná. — »Coj tak, tak? My tomu dáme pokoj a ono to dává pokoj. A tak to nechme. Lip o tom ani nemluvit,* končil výstražně