drahou? Ta nám pošla, akorát jsme se měli sem stěhovat, přišli jsme o ni, a tak nás to pořád pronásleduje a pořád souží.« — »Už ani nic neříkám, darmo mluvitk nevrle odvětil hajný.

Požádal jsem, aby Růženka směla doprovoditi nás do staré hájovny, což se splnilo. Děvče povídalo cestou o všem, co dalo se po ten čas ve staré i nové hájovně, nebylo sice nic zvláštního a přece vše poznovu podivné a báječné. Chaloupka zůstala jak byla, jenže jaksi zpustla, osiřela. Vnějšek její, až na starou postel se slámou v sednici, byl prázdný, tabulky v oknech vytlučeny a vše ladem. Sotva jsem zamířil strojem fotografickým na učarovanou chaloupku, byl tu tatík hajný. Lál, že rnu kluci chtěli onehdy chaloupku zapáliti a zničiti tak kousek toho steliva a senka, jež má tam na půdce. Dále, že lidé roznesli, že je pod hájovnou stará studeň, do níž prý kdysi polabští zbůjníci vmetávali své oběti, majíce v těchto místech jakousi noční krčmu. Dvě babky ze Třídvor nedávno v noci že vyšly si paběrovati brambory a jdouce kolem hájovny, že viděly sednici docela jasně osvětlenou, že přiběhly všecek řičné k němu do nové hájovny o tom s vyřízenou, ale když hajný přikvapil k místu, již nezastihl světla žádného. »Ale, darmo mluvit!« končil.

Požádal jsem tatíka s Růženkou, aby si sedli na lávku u planěk a ofo-tografoval jsem pohled na temnou chaloupku, která co nevidět zmizí s povrchu zemského — aby dala již pokoj. Rozloučili jsme se s p. Formánkem, který šel obhlédnouti otavy. Růžena měla ale ještě co povídat a tvrdila, že to odstěhovalo se za rodinou do nové hájovny, že to posud ťukáním odpovídá, ale že již tolik nebouchá a nestraší. Kameníkovi p. Oberherrovi z Kolína, že uhodlo to, že za jeden rok mu zemře otec, co se skutečně splnilo. — Naléhal jsem zvěděti o tom cps bližšího a Růženka hajných nelenila. Vyprávěla, že mnozí páni, ale jmenovitě p. Oberherr, sochař a kamenník z Kolína, přes tři měsíce do hájovny docházel, všemožnou práci sobě dal, aby té věci a tomu tajemnému živlu přišel na stopu, ale marně že se snažil.

Zřejmě uvádím, že jsem všemu z vypravování hajných věřil na slovo

neb ondy i nyní jsem se přesvědčil o plné pravdivosti jejich řečí. A tak došli jsme k nové hájovně. Moji mladí průvodci ale báli se vstoupiti, já vešel a sedl — abych nevynesl spaní. Byl mně podán hrneček mléka a chléb. S vděkem jsem přijal. Máti hajná se-stárla o šest let a bylo viděti, že je stísněna. Růžena byla čiperná a hovo-řivá jako ondy. Měli tam jakéhos školáka z přízně na návštěvu prázdninovou. Tázal jsem se, kde je Márinka, nebyla doma. Pí. Formánkova hned naříkala na stěhování, jak těžce to šlo, jak musili v nedostatku plosky sem nositi nábytek a ostatní a na to že si již tak zvykli, že jim ani nepřipadá za obtíž.

»A což vám posud z okolí nezmizelo, lidičky ?« táži se s udivením. — Na místě odpovědi zcela klidně promlouvá Růžena: »Dušičky dobrý, přišel sem jeden pán z Prahy vás navštívit, je to taky dobrá duše, kolik jich naň venku čeká?* V tom uslyším zvuk, jakoby kdosi pěstí do otevřené dlaně udeřil »klap, klap, klap!« Tedy třikráte, a skutečně venku očekávaly mne tři osoby.

Byl jsem velice rozčilen a chtěl jsem vstáti, odejíti, ale nežli jsem tak uíinil, Růžena se táže: »Dušičky dobrý, je ten pán svobodny ?« Ono nic. »Je ženatý ?« — »KlapU (Přímo nade mnou.) — »Kolik má dítek?« — »Klap!« (Po mé levé straně.) — »Bude dnes v Praze ?« — »KIap!« (U dveří.) — »Rů-ženko, otažte se, mám-H sester nebo bratrů,« dím k .řečené dívce. Otázala se, ale žádná odpověď se neozvala. A skutečné nemám sester ni bratří více. — »Dušičky dobré, zdali pak je vám povědomo, před kolika lety mně zemřela matka?« osmělil jsem se k o-tázce. A nade mnou daly se s lyse t i 32 zvuky. Zcela správně počítáno. A tak, věděly-li dušičky dobré o mé matce vůbec, napadla mne otázka: »Dušíčky milé, řekněte, zemřela mně matka moje smrtí obyčejnou ?« Nic se neozvalo. — »Zemřela náhle?« — »Klap,« ozvalo se to v prostoru světnice. — »A víte, dobré duše, kolik dnů moje matička byla ve svém pokoji mrtva, nežli se o ní vědělo, nežli ji našli ?« Mezi tím, co máti hajná i Rů-