žena s údivem na mne se dívaly, dalo se slyšeti třinácte úderů. Ano, třinácte dnů, a sice rd 23. máje po 5. červen r. 1874 tomu bylo v Hoře Kutné. Vysvětluji, že matka moje chtějíc odjeti ke mně do N. Bydžova, ten večer překvapena byla ve svém domě a pokoji náhlou smrtí, a domácí, domnívajíce se, že odejela, ovšem nevěnovali tomu žádnou pozornost, až na mé písemné naléhání — 13. den.

Nemoha rozčilením více snésti ni mluvili, vzal jsem rychle klobouk, dest-nik a vyrazil jsem ze sednice a z domku.

Neuprchl jsem snad pro bázeň jakous-ale pro nesmírné překvapení a pronikající dojem, jež zvuky neznámého původu na mne působily.

Naprosto vylučuji a za nemožné prohlašuji, že by působením čtvrté osoby odpovědi byly řízeny. Jednak pro technické nemožnosti v domku, jednak že jich z obou přítomných ženštin, ani z mých průvodců do staré hájovny, nikdo neznal, a tito poslednější vůbec otázky ani slyšeti nemohli. »Ale darmo mluvit,« říkává rád starý hajný Formánek. Souhlasím.

K o ž i š n í c i. Čím se nemáme honosit, na trhy, jarmarky nosit, když penězi založiti nejsme, v základ co vložiti není, abychom koupiti mohli i hnedky platiti, nýbrž nás předcházejících, od židův připlácejících s jejich vejdělkem kupovat, jak můžeme co vydělat? Pro skoupení vlkův, lišek, kun na nějaký kožíšek, takovou summu nemáme, dosti kdy jen víru máme, že žid neb řezník uvěří, avšak se dosti natrží, nacejnkuje, nežli sleví šesták, krejcar; však dobře ví, zač neb kůži má sám, byť byl nám, jak dobře chce, znám, nicméně to si nadvejší znaje potřebu nynější naši, že to musíme mít, nesleví, by ho čert měl vzít, nýbrž, jestli že houňatá, dobře jest kůže srstnatá, povytrhá, ji vyškube, na stokrát bude mít v hubě těžké, hrozné přísahání a Boha za svědka braní, co podáváme, že za to sám má míň. Nevěřme, by to tržení třebas hrom zabil, a někde kupec byl pobyl v pekle, než když tak kupovat, má se bláznovsky cejnkovat, my z potřeby dát musíme, co chtějí, škodu neseme, neb halšpán, sůl a otruby, jiné do kvasu potřeby, překládání, v zimě praní, mizdření a krumplování velké jistě činí práce, že mohou odpadat ruce. Když pak sedlák kožich nový, ač starému dlouho hoví, kupuje, ten na dvacetkrát převrátí, mačká třicetkrát, zda-li jsou kůže srstný, dost jadrný, dlouhý jejich zrost. Když pár zlatých kožich stojí nás, on takto jej ustojí: navede tři, jiný čtyry z té šelmovské sedlské míry, aby šli jej kupovati, nechtíc víc za něj dávati než pět ortův, jak on podal, neb méněj, na nejvýš přidal šesták, groš, neb krejcarův pět, na nejvejš nic víc, nežli šest. My, bychom pučinek měli, darmo v mrazu neseděli, mohli mít aspoň od místa, nebyla darební cesta, po mnohých nám vystavených nedostatcích, vyčítaných, zač chtěl sedlák, dát musíme a škodu při tom snášíme. Přijde-li pak mistr polní, co bříze s zadenku kolny, ten otvírá, co kožichu schází, křičí, ne po tichu, div jest, kdy polojci podá, hodinu i víc se hádá