dobytka svěřit kůže, buďto z jalovice, telete anebo skopce, již naše všechno řemeslo nestojí za jedno meslo, nebo ševci s hotovými nepřicházejí stříbrnými, nýbrž až do zpeněžení, zvláště jestli hověziny půl anebo něco vezmou víc, musíme čekal, jinač nic. Tak jak jsou vypsali sebe, že chudoba jejich tebe čtenáře tajná být nemůž, jak tehdy nám spomůž? Nemožnost. K tomu co víc jest, skrz co škoda lehčí se čest, při tvrzech i při vesničkách, při zámcích, i též městečkách nic na císařská nadání, majestáty, vrchnost, páni nehledí, každý to svědci, čím je možnonější a větší vrchnost, ta se tím vynáší, co předkové byli naší. Svý svobodný grunty měli, co se líbilo a chtěli, činili, i též srobody patří nám, půda i vody, můžeme trpět koho chcem, pudíme, koho mít nechcem. Tudy kadolti fedrují, řemeslo na se hindrují, sám švec šije, sárn též slouží, ó by dávno ležel v louži! Nad to židi skrz oulisnost, skrz svou chytrost a falešnost, všudy praeoccupirují náš průchod, co nejhůř kuji o nás, zvláště, co z padlého dobytka jest, kůže z toho vydělají a laciněji dají. Tím stojí hojněji než my v trzích a v jarmarcích, z jara, v létě, o vánocích. K tomu pět, šestero dítek okolo stolu, co kvítek, hladem, nouzí jenom břeští, div že rodiče netřeští. Z apprehensí, nedostatkův, nemajíce zboží, statkův, cotri-bueí přemoženi, daněmi k zemi sníženi, nevíme, kde hlava stojí, trváme, hůře než v loji, s nouzí, bídou potýkání, k tomu na cti dotýkání máme při našem prodaji, že nám sotva půl podají, co nás stojí časem více, zvlášť přes pole, při jarmárce. Když jest cesta v dešti, v slotě, jarmark, trh drží se v blátě, v parnu, v horku musíš snésti, nevíš, jaké potká štěstí, zdaliž nevyzejskáš sám víc, nestrháš šatův a střevíc. Jestliže málo utržíš, náklad z toho nevytěžíš, víc žena s dětmi protráví, v čas drahoty špatně stráví, z cesty přijda, nevíš komu platiti máš dříve v domu, věřitel chce za kůže mít, jestli nemáš, nevíš, kde vzít, zhaní tě, k tomu obsílá, rychtář arrest ti posílá, by jsi měl šaty, sebe prodat, žebrat jít, musíš přece dát. Mlčím daně, contribuci, do pořádku expedici, a tak jedna druhou honí nouze nouzi, to den do dni. Babice dobře pravila, když jest se schodů letěla: >Ach můj milý, věčný Bože, čím dálejic, vždycky hůřeU Sprostá k. Kdyby tak bylo bez vady, řeč, jak píší, plna pravdy, jistě byli by hodnější, k politování přednější nežli jiní, však že skutek dávno jest od pravdy útek, tím se jim věřit nemůže, nebo nejsou drahý kůže, když po tajně jak z padlého, tak i dobytka bitého pro nouzi prodat se nutí a nedá se oddechnouti sedláku, leč contribuci zaplatí i s execucí. Když za hotový peníze kupují, o mnoho níže dostávají a když víru drží, při všem všudy míru mají spravedlivou v skutku, v mnohém a slušném užitku, zvláště, když flus, tric neznají neb do placu zřídka hrají, obstát mohou, neb kalfasu když nechají nočních časů, nestydí se za svý nechty, po užitku v Bohu dychtí, bez klatby a hromování, všeho sobě proklínání zisku v poctivosti hledí, svůj chléb z práci bez lsti jedí, Pán Bůh všeho požehnává a svatý požehnání dává. Než, když v městách míru malou, kůži v tržiště nevystálou, položivou prodávají a bez duše nedávají, bez přísahy nic neměří a bez fortele nevěří, nelze, aby měli štěstí a mohli ujít neštěstí. Nebo vlna jim skopovic přichází, vejdělek z bahnic, že ji