tvých konec, jaký vezmeš skrz ně věnec, aby ti nesloul nadhrdnou korunou, ctností podvodnou.

Tesaři. My nic na prodej dělati, pro trh, jarmark udělati ne-můžem, než doma sedět a na jiný všechny hledět řemeslníky musíme, hubu na slunci sušíme, až když kdo nás potřebuje, v domu hledá, následuje, smluví. Dílo postavíme, jak zaplatí, nic nevíme. Když zavdají, co ostatní, ač jsou dost páni podstatní, na termíny platit chtějí a potom nejvíc dychtějí, bychom obilí, potravu — ač při tom jen chléb za stravu máme — brali, na tom stojí, dobrými slovy nás kojí, potom to nuzně vystrčí,- děti, žena doma pláčí nouzí, nežli dostáném plat, pod tím domlouvat se o lať umí, o šindel, že není jak náleží, stlučený, vypočtou hřebík poslední, pakliže jest práce denní, to nejmenší zastavení, oběd, svačinu, snídaní, že jest dlouhý, vytejkají, někdy až hněvy skákají, když platit mají, třískají, hromy perou a praskají. Pakli že větší stavení bylo od koho smluvený, tu k počtu si pojmou ujce, pána, švagra, kmotra, strejce, toto křivě, toto dlouze, buď dříví na stokrát bouze, není to šik uděláno, ode všech jest pomlouváno to dílo, jenž je viděli, na něj bed-livěj hleděli, každý plival, tu hanbí nás nerozumějíc mu za vlas, činí excepci, ouskoky, co zajíc falešné skoky, díl peněz, obilí dají, díl zapřou a díl odlají, že člověk velkou lítostí víc než vezme, ze žalosti opustí. Pakliže střechy, prošívané slámou dochy flekujem, tu naši práci, když se dokoná, rádci, kolik šindelův vybito a kolik kde děr zakryto, na sta čtou, od sta platiti chtí, tak po všem zisku dychtí, že s kus chleba ne-můžem' být, tím méněj na oděv co mít. Všichni spolu otrháni co chodcové, oškubáni, sotva že na chléb vydělat můžeme, tolik udělat, bychom nazí nechodili, ač dluhův nemalé díly máme, když nejsou časové příjemní, nežli dešťové, suchý chléb jest nám vzácný dost, jen ať nám nepřichází host. Zimu celou jen v zahálce trávíme, bez zisku lehce, avšak přece kontribuci musíme dát, exekuci, jestli máme tovaryše, ten umí svého hrát tiše, nechť přeprchá, jakkoli chce, dělá tuze aneb lehce, on plat stálý, celodenní musí mít, leč po poledni díla ustal, tak obchod náš nestálý, nuzný, každý z nás, že nelze sobě spomoci, z dluhův a nouze vymoci, nýbrž musíme volati a s starou babou hlásati: >Ach náš, milý věčný Bože, čím dálejic, vždycky hůře !«

Sp ros ták. Ouhrnkem velká stavení když mají oni smluvení, nejsouce v tom zběhlí páni, rytíř, man, sedlák, měšťani, co za den otesat může jednoho tesaře muže čerstvost, chytrost aneb fortel, jich mají oni i pytel, zvláště při krovův tažení, zvejšení aneb snížení, co při smlouvě natahují, to při díle ukracují jak nejvíc. Vejminek berou k tažení krovův tou derou, i zdvíhání potahují, na pomocníky zdržují, že dobře jich za půl práce užijí, pod tím své ruce k dřevu pro formu přiloží a se pod trámy položí, jakoby nejtíž zdvihali, sedlákům napomáhali, pod tím jen samotným křikem táhnou, bublavým jazykem, své síle zdraví přispoří, pod tím i chlapa umoří. Nedbají nic, jest poddaný člověk byl k tomu oddaný, nežli krov celý postaví, sváží aneb věž vystaví, již málo budou dobírat mít, nebudou-li přebírat. Potom škodu vypravují, dílo znovu na-