tahují, o přídavky usilují, proti pánu se spuntují, že něco nového smyslí, křtlu a šejnu vymysií, namluví rytíře uši, až ho ošidí, co sluší. Pakli že na den smlouvají, v tom trojí vejdélek mají, že s dílem nepospíchají, jak chtí čeleď, tak nechají dělat, pod tím zdění práce, mistr jakžto jejich rádce od každého svůj groš bére, nechť sková neb nechá, ve hře, to jest přej accident jeho od tovaryše každého. Při jich díle vždycky býti ne-můž hospodář jich míti tak na očích jako jiní, tím škodí víc nežli oni.

MalomluT. Nevím, koho bych oblíbil, aby se tvým očím líbil, každému nacházíš vady, plnej jsi nátury hadí, nehledíš, jak svůj nejdražší pro peníz nejmizernější v šanc sází, pro ohlídnutí, nešťastné nohy pohnutí, pro latě nepřiražení, pro krokve nedorazení, pro spukřelou pu-zednici — tak jsou tesaři bídníci — neb se na kusy roztluče, neb se v kostech, v hnátích stluče, že neb na smrt neb jest nuzák, do smrti žebrák, mizerák. Chybí-li v mírách stavení, že krov bude pokažený, z vlastního zas vynahradit musí, pozdě jest se radit, přičítat komu jinému škodu než sobě samému. Kdyby z ohledu neštěstí, které jest mu téměř jistý, neměl něco žádat více než by byl obyčej sice vzít, tehdy by nebezpečnost, na níž záleží jeho ctnost, nemusel stále šetřiti a na neštěstí patřiti, čím se těžce omeškává a rychlost svou zameškává, že proto méněj udělá tak nebezpečného díla. Co potratí přemilého zdraví, domácím milého, když celý jest na slunci den, pro samou žízeň jest hoden přídavku, ne utrhání, jakž tvá ústa jeho honí, že by nemusel jist a pít, kdybys ty mu měl rádce být.

Truhláři. Prkna drahý tím jsou dražší, štalcovný fošny nejdražší, buď jedlový aneb smrkový, lípový neb javorový, dubový, čím jsou vzácnější neb bez suku podstatnější, tím od nás se vejše platit musí, čím nás páni nutit umí. Když dílo smluvené máme, v kuších vyslovené, zapsané, že z takového dříví, z žádného jiného kusu podstrčit nesmíme, než v slovích stát se nutíme. Podtím, když přijde placení, dílo naše skoncování, tu se termíny nedrží, valchuje se, až vše mrzí, že není v čas udělané, jak náleží vykonané, lišty nejsou flámovány jak náleží, pačo-vány, nejsou z javoru, jak sluší, natírají, táhnou uši, cirklem kouty vyměřují, šířku, dílku rozměřují, že dí: Srnatě hoblováno, příliš špatně klihováno, není dobře spojováno, tím méněj íermežováno. Sto vad sem, tam ukazují, nedostatky vykazují, že jsou kusy flastrovány a jako vylepovány, jak náleží, zcela nejsou kusy, než nastaveny jsou. Tu odtrhují od smlouvy, co slina dá v hubu, mluví, my s dítkami nouzi majíc, vědouc, kde nás hněte střevíc, bychom našim věřitelům lháři nebyli, přátelům, musíme slevit od smlouvy, chtějíce ujít pomluvy škodu nesem, podtím všeho nezaplatí nám celého, zasloužilé mzdy peníze, a tak nás posadí níže, že my slova nezdržíce na potom nemáme více víry, tudy hynem těžce a plaší se v rukou měšce, že odkad do cechu platit, dluh, kontribuci zaplatit nemáme, tím šatit méněj prostředek máme zjištěnej, neb na stavení naložit, sebe, druhého založit. Na jarmarky bychom chtěli, časem dílo ňáké měli, forman, cesta stojí mnoho, snad neutržíme toho, co by nás stála outrata, ve všem velká nejistota. Sedlák nás nepotřebuje,