mlynář jak on chce, sformuje dílo hlupáku, že má dost na něm i z něho svou radost. Malý kusy když děláme, časem i s řezbou lámáme, barvíme a napouštíme, předkův našich nespouštíme se taxy pro tu nynější drahotu nejplačtivější, jinač doslejchat musíme, sotva polovici nosíme, čeho častěj zasluhujem a v čem lidem posluhujem, že zavra oči mzdu bérem, o práci vesměs se derem, nebo kadolti přespolní honí nás jako zvěř polní. Nedáš-li ty, já sám dám tak, hned zůslává na lepu pták, tak že pod barvou rozličnou častěji opravdu nectnou inspectores oklamáni bejvají, vrchnosti s námi. My pak prkna syrový, jsou přivezený sukový, co nádoby pokazíme neb se sami namůžeme. To nepovažuje žádný, od pólo jsme mzdy své prázdni. Pro dost maličkou lištičku, nemáš-li prkna zbytečku, celý řezati musíme, tím kouskem škodu nosíme, truhlici jednu dost sprostou chceme mít odbýtnou, čistou, sotva ji tovaryš v třech dnech, nechť jest Němec, anebo Čech, postaví. Za ní když nám pán dá tolar, rytíř.neb man, musí bejt fermežovaná, dvojí barvou malovaná. Co strava, plat tovaryši? Co prkna, klih, barva dražší budou hospodáře státi, jak se mužem k zisku znáti? Tak ve všem jiném nádobí nejsme bez škody, pochyby, zvlášť v platu, jak nám ten sází, židličkou po síni hází. Skrze to v nouzi sedíme, že sotva z kůže hledíme, když onino pro nouzi svou div že s sebe vlasy nervou, nic díla dávat nemohou, dají-li co, nespomohou nám nic, než s platem den ode dne choď ti na ně každodenně, až v nový jim Bůh pomůže, a od nich odstoupí nouze, tu se platit zakazují neb na jiných vykazují, že se upomínat stejská, přísloví však babky vejská : >Ach můj. milý, věčný Bože, čím dálejí, vždycky hůře.«

Sprosťák. Málo dotknu, v pravdě povím, čemu tak vskutku jest, já vím. Co odseknou, odhoblují, odřezají, odštusují, všechno jim k užitku, zůstane. Pakli že se nedostane kus k kusu, ten přišikují, při-vrtají, přiklihují, žádné prkno neodhodí, nechť má suky, nezahodí, spu-křelé umí flekovat, zaklížit a zamalovat, nejmenší kus pojmou k kousku, když jich mají větší částku, buď že s nimi vykládají nebo z nich klínky dávají. Když k nim kdo o dílo přijde, věda, že již ho neujde, smluví, natáhnou svou slovy práci co uši oslovy. V tom darmo svým papárnám jíst nedávají, když umí číst, obzvláštní regule mají, tu je sem tam natahují, co k čemu. jak to musí být, by se mohlo dílo líbit. Budou mluvit, až to, co chtí a po čem jich žádost dychtí, vypresují. Trefí-]i se rakev dělat v zimním čase, kopu od dosti malého praskne těla umrého. Z prkna tři, čtyry židličky, falcovního dost špatničký, jen že je hlínou pobarví, jak oni svý fortele ví, na zlatej .prkno přivedou, jednodenní práci svedou jednoho ruce truhláře, k čemu neužívám lháře, o stolích aneb stolicech mlčím, o díle v truhlicech, v tom mají svou obzvláštní stříž, kdos dal dělat, jenom ty drž. Pakli jaké táflování, v pokojích tabu-lování stropův mají z prken panských, ne ze svých nějakých seldských, ty doma dělat smlouvají, pány k tomu přemlouvají, že v tvrzech místa nemají; aneb se zdí otřásají, dláždění tlučou sekáním, turbírují hoblováním pána, až k tomu přivolí, že doma činí po vůli. Když půl díla rozdělají, forotu prken ať mají, poroučí vozit jak nejvíc ku potřebě, že sice víc ;