»Ach mů] milý, věčný Bože, čím dáleji, vždycky hůře.« (Rýmovaná skladba ze XVII. stol.)

Punčocháři. Řemeslo, které my máme, punčochářské všem je známé, že je dost mizerná holka trefí dělat pro pacholka, odkad jemu žádné rovné není, kadoltům podobné. Počtu, že je jak sedláci, židé váží i vojáci, tak nám chléb náš odnímají, my škodu, oni zisk mají, nedávají kontribuci, aneb mají exekuci, k pořádku nic neodvádí, s cechovníma žádné svády nemají, jsou prázdni všeho, neneson nic jha městského. Skrz to prostředek uchází nám, jim užitek přichází, že se nemůžem zásobit, na kámen vlny peněz mít. Tu pasíejři nám, handleři, vykoupí, nechť se jak zdaří, my od nich ji nasazenou, dvojnásob nadšacovanou na dluh bráti se nutíme, s jedním kamenem škrlíme měsíc, nežli jej spravíme, dílem v skutek vypravíme. Nemaje prostředkův jiných k obživení postačitedlných, dřív to na chlebě projíme, nežli penze naň stržíme, potom v restu zůstáváme, dluhům cestu otvíráme, sebe k' arrestirování i šatův rozprodávání. Nebo na jarmarcích z čeho nemáme prostředku svého, bychom mohli co dělat, rukou svých prací vydělat tolik, ano, aby i byl, leč by se druhému líbil; nepostačí, když odprodáš neb za polovic peněz dáš, svěří ti centnýř víc neb míň, však, aby byl ujištěn tím, jestli •nezaplatíš všeho, že se zcela práva tvého odříkáš a grunty pouštíš jestliže tak neujistíš, nic nesvedeš, když tak přijde a vlna ti v dílo vejde. Punčo-chářův všudy je dost, po jarmarcích slabá radost, nic není na trhu dvacet, na jarmárce víc, čtyrycet, tu se v díle vybírají, co v hnilicech přebírají, roztahují, až hleděti mrzí, slyšet i viděti vejčitky a nedostatky od leda jakés štěbetky. Jestli jsou jací dešťové, horký aneb zimní časové, zdaž cestu, práci zaplatí, nevím, časem zaplakati v srdci musíš, však žalosti, -tvé škody a tvé litosti žádný tobě nenahradí, nezaplatíš-li se radí, jak se mají upomínat, věřitele napomínat, bys co jsi slíbil, zaplatil, zapsal, sekretem spečetil, musíš vol nevol postoupit, i ještě do šaše vstoupit. Tak, když o poslední přijdeš grunt, jak se kdy kde obejdeš, co by jsi zastavil, nemáš, ač nezmařilou čest svou máš. Na tu neuvěří žádný, majíce svou, že ji žádný nejsou, z domu vyprovodí, manželku, své dítky vodí v pláči a to obnaženi, hladem a nouzí souženi, čeho se chytit nevědí, jeden na druhého smutně hledí, jedna slze druhou honí, polom i v hromadu stoní. Smrt obchodu činí konec skrz smutný ku pohřbu zvonec; dobře jest baba pravila, když jest se schodů letěla: >Ach, můj milý, věčný Bože, čím dáleji vždycky hůře!

Sprostá k. Jsou známy všem, že lehčejšího není řemesla snad-šího, je provozovat zpívajíc mohou, chodíc i tancujíc. Dvojí peníz snadno mají, když poselství jíti znají, neb když hlídají vinice, hrachův, chmelnic neb štěpnice, beze všeho unavení, dvojí plat mívají denní. Libru vlny za jedenáct vezmou krejearův, za dvanáct, /, ní chlapci punčochy dvoje snadno udělají, troje, na grošův českých jedenáct prodají, vejšejic dvanáct.