nahodí do verštatu buď neznalý, anebo časem ožraly. Popálí šerek, plátna dost, že v žalost obrátí radost. Jestli pak přísad v barvení nezná, není vyučený, mistra i sebe zavede, že ho o verštat přivede. Jednou barvou že kop mnoho, loket obarví set toho, k víře jest nemožné pustit a k pravdě cele připustit, an by jí nic neuvřelo aneb se nevyvařilo, neubylo, nežli jí víc přibylo a neušlo nic. Kdyby přádli v lété, v zimě vždycky stále, jednostejně, a šla barva neustále, byla by řeč co na skále svá pravdivá, než zimního přede se, a ne letního, též jen půl léta Ikal-eové tkají, tak i barvířové v létě barví, v zimě stojí, těch vejčitkův se nebojí, aby tak měli být možni a z nich nebyli též nuzní, nýbrž že důkladu svého potřebují mít velkého mnoho, tím když nesou škodu velkou, přijímají v pádu, že sobě nemohou pomoct, tak lehce z neštěstí vymoct, odkad v řeči tvé jest zmatek, nebo mají nedostatek.

Ř e z b á ř i. Štukatorství nyní v světě před námi řezbáři květe, kteří z bramoru dělají a z alabastru tesají, z mědi a mosaze kusy lijí na budoucí časy, věčně že stálý trvají, řezbářský nezavrhávají. Že prů-chodův svých nemáme, až přijdou, očekáváme, že dílo žádají od nás, musíme čekat dlouhý čas, času mnoho než kdo přijde, by co žádal, nám odejde, nebo kdy kus uděláme a malíři odevzdáme, ten víc nám nepřijde v ruce, dokad jsme živi, k oprávce. Krucifix v polích, na vrších, v pánů stavení při vrších stojí patnáct let i dvacet, dobře napouštěný třicet, oltář v chrámu postavený, z gruntu dobře malovaný, kterej kdy přestal jest člověk, snadno šetřený přečká věk. Nyní v ty léta železný, v nichž se bejt každý zdá nuzný, pro drahotu a pro daně, nestálý platy, brně, kdo jest který tak zásobný a od resolucí hodný, aby dal řezbáři dílo, jenž by bylo Bohu milo. Raděj na pejchu naloží, na kokrhele své zboží, na hru a pangety vzáctné, muziky a tance nectné, na střelbu, koně, stavení nežli řezby postavení. Pakli kdo oltář nějaký, by osoby všelijaký, měl cirády ¦— ne již český, ale vlašský a francouzský — dělati dá, kolik mustrů, obrysů, požádá mistru, v konceptu se jako měsíc mění, nežli sám blázen víc. Potom když v místo dle smlouvy postaven bude, pomluvy aby ušel, tím jistější jsme, nežli k platu přednější. Děláme dlouhý čas dílo, by jen pánu bylo milo, my došli mzdy tím rychleji, plátce byli ochotněji. Zatím nás zmejlí naděje, všecko na opak se děje, sotva k zaplacení v čtyřech, v pěti, šesti příjdem letech. Pod tím co dluhův vzděláme, nežli dílo uděláme, chceme-li v nich praví býti, poslední věc zastaviti musíme, bychom čeledi — která přeškaredě hledí — když svůj plat stálý a jistý nemá běžící a čistý. Podtím, kde se živit z čeho, manželka a děti, jiného když prostředku v rukou není, mimo řemeslo učení? Tudy musíme volati a babu připomínati: »Ach můj milý věčný Bože, čím dáleji, vždycky hůřeU

S p r o s t á k. Čím lidé katoličtější a u víře jsou znalejší, co v chrámech jest nečistotné, neforemné a nechutné, že to není nepodobné, k obrazům svatým podobné, aneb kostela nešlechtí, potom tím vícejie by to přišlo k napravení, skrze okrasu k změnění, jak v městech, v městečkách, v zámcích, klášteřích i po vesnicích, po krychovích, po slnicech