lahodit k sobě umějí, málo mluví, jen se smějí, vymalují co mluvit nesmí, v kvítku to vyslovit tak znají, že jejich žádost při nich kdy chce, hned má za dost. Tudy to mají přísloví krátkými vypsané slovy, že jest klamař každý malíř, aneb od dětinství frejíř, málo pijí a utrácí, šibalové pan-nen větší.

M a 1 o m 1 u v. Že k těm poctivým a vážným, k činění dobrého snažným mužům, k lidem přívětivým, lásky, milosti dychtivým jak u Boha, tak u lidí, tvůj jazyk též jim závidí, by tě jak nejkundštovněji vytrefili, nejvlastněji, že bys byl k sobě podoben, tak jako v zrcadlo roven, přál bych, však co Akleona zmejlila krásná Diana, oni tobě větší rohy postavili i na nohy, nejsilnější co slonovi, že by to byl obraz nový, přál bychv by tě každý mít chtěl a po tobě stále dychtěl, jako jelínek když vodu hledá mít, čerstvého proudu, neb od tě žádný pokoje nemůž užít, jen rozbroje, nečině utrháš každému muži ctnému, poctivému, kteří svým kundštem to činí, čehož nemůž žádný jiný, že jaro, léto, podzimek, léto beze všech vejminek, tak ti vymalují živě. že to každý žádá chtivě vidět i mít i v tom bydlet, nejinam než na to hledět. Tím kundštem, jak smýšlí, těší, tak i samou v Bohu duši vzbuzují, že jim rovného nenú v světě podobného, a aby ti něco více neměli mít ze své práce, která jenom ze samého rozumu spořádaného povstává, hodni jsou všeho zboží i chování ctného; protože tak občerstvují zrak, smysly obveselují, jako by to vše skutečné bylo, dle vinše konečné. Co působí, buď jest ptactvo,, ryby, voli, osli, koňstvo, pahrbky, ovoce, kvítí, jak 'tvář slunečná svítí na stromoví, na vinice, louky, osení, chmelnice, nač může pomyslit člověk. Trefí tebe i každý věk, hvězdy, oblohu i vody. smutné i veselé hody. A tak jestliže co zisku, mají kromě tvého pysku, ať jsou prázdni, přej jim toho, buď to málo aneb mnoho. Moudří darmo nic nedají, pakli dají, ta darují, vědouc že, toho zaslouží oni v loži a ty v louži, bys odpočinul si s tou řečí, která samou hanou brečí, nenechá vůbec žádného tvého ouštipku prázdného, zač někdy milosti dojdeš, že za právem první půjdeš.

Hrnčíři. Ne každá se hodí hlína, zvláště, je-li ruka líná, z který by moh dílo jistý udělati, mísy čistý, neb do nejposlednějšího písečku, nejdrobnějšího stále se strouhati musí nejtenčí, nejmenší kusy, až v ní poskvrny nebude a všechen písek pozbude. Potom se něco vybere, když se tak čistě přebere, že se hodí však zas jiný, jako se klejt barva míní, to nevezme špatný náklad, nemáš-li peněz dej základ kupci, jinak neuvěří a tobě toho nesvěří. Bílou hlínu když převáží přespolní, jeden, dva vozyr sotva ti z krejcarův pět věrtel dají, častěj za šest. Dlouho nežli zpec udělá dobře statečného díla, tovaryš, vachlon a strava, taková jest cháska žhravá, lože, práváni penze stojí. Když na jarmark ject se strojí, zvrátí-li forman s dílem vůz, než ti někdo zdvihat pomůž, podrtí se misek mnoho, nevezmeš za náklad z toho, aneb odbudeš mizerně bud bílé neb hrnce černé, zjede se jich z koliku míst, zdali od fůry nejsi jist, utržíš na vychování, ostatní věc zas k schování, neb mnohý jsou hospodyně tak opatrné v svém domě, že hrnec za dvě tři léta chovají, než po něm veta.