dá opravovat, nemohou se hlučně chovat, nýbrž pro rozličné daně mají se hůř každodenně.

U z d a ř i. Když sem tam vojna panuje, den ode dne rozhojňuje, rozmáhá se marš po moři, zámky, města v boji hoří, obchodové se hyndrují, comercia zastavují, každý jen svůj život chránit, dnem, nocí obmejšlí bránit, tu kůže nejpotřebnější a k řemeslu nejhojnější, any přípravy potřebné dostávají se nám hodně. Tehdáž na pracht a na skvostnost žádný nedbá, jen na sprostnost, co samý nese užitek, aby nebyl náklad v zmatek, jak výborné kůže český, tak též znají v sobě pruský před jejich krájet očima poroučí, nevěří doma. Poslední kousek vyměří, eo k čemu patří, to změří, hedbáví také odváží, při všem sedět se vysnaží. Když které dílo vzáctnější šijeme sobě, skvostnější, na jeden kus kolik nití vyjde, umí v to trefiti, vypočtou co jich do všeho vyjde hedvábí každého, potom na loty odváží, že nic nebude, rozváží. Pakli rozličné hvězdičky, figury, měsíce, cvočky, sami na libry nakoupí, ještě nás učejí hloupí. Dílo pak které sprostější činíme sedlské hmotnější z kozí prostých, v něm poslední kůže sedláci nehodní vyčtou a vypočíst umí, vypočit a nejsou němí poslední, dokázat kousek, že jim nemůž chybit fousek, co koupí, dokad kus toho trvá a proviti jeho, nepřinesou, sešívají, sami, jak umí, flekují, že uzda za několik let trvá jim dobrá jako květ. Pod tím drahý kůže bérem, kamencem, potomně lojem vydělávat a šnírovat, divně strojit a malovat musíme, k tomu přísad dát, by to jen sedlák koupil rád. Na všechny mustry stojíme, odbytné sobě činíme, však při tom tolik zejskáme, že si veřejně stejskáme. Kontribucí, nové daně, kontribucí vymyšlené ty naše dítky, manželky činí chodit co žebráky, pro vůbec drahotu chleba, že nás dohání potřeba poslední grunt s pláčem prodat, neb v arrest se stavěti dát. Jarmark, trhy nevynáší mimo strast, náklad odnáší. Dobře jest baba pravila, když dolů z schodův letěla: „Ach můj milý, věčný Bože, čím dá-lejic, dycky hůře!"

S p r o s t á k. Ač po jarmarcích vejskají, nic méně sobě stejskají, jako by je hnětlo nejvíc, pod tím je nesužuje nic. Tak jsou hrdí, sami kůže — nechtějte dělati tuze — k koželuhům k vydělání dávají, k při- . pravování. Vezmou, připraví dle vůle nedávající jim zvůle, aby jich fortel vyšetřit mohli, vyzkoumat a spatřit, co je náklad k tomu stojí, a kterak na nich obstojí. Za groš prižilou obarví, mnoho kusův si připraví, librou též vymaží loje nepotřebujíc oleje. Sotva mohou kus škody mít, co může tlustší bejti nit, širší kusy se jim hodí, co prst menší neodhodí, do kširův je nastrkají, stlučou, spresují, sflekují, přibarví, že se nepozná, zda-li celý kus, nesezná. Jiné pak dlouhé řemení, všecko na coule změřený, tak po stranách vyštrejchují a na tlouštku vymustrují, že kůže, která nejtenčí, bude se zdáti nejtlustší. Jednu uzdu nejsprostnější, která můž bejt chatrnější, na mnoho českých přivede, kůži jak nejvejš vyvede. Při jich díle velcí páni nesedí, mani, zemani, tím méněj jejich přípravy váží, na loty hedváví, neb to na oko se vidí, jen kdo do jich krámův hledí. Vše hotové prodávají neb doma dělat dávají, a tak oni při prodaji za krejcar darmo nedají, nýbrž umí- si vyvejšit stokrát lip, nežli kdo ztenčit. Vůbec