se vidí veřejně, který řemeslo to věrně, bedlivě koná, že co pán chodí bohatě, lip než man. Ale ti, jenž džbánkův hledí, doma žerou, leží, jedí, potom do nouze přichází a jim i jmění uchází, pomáhají karty k tomu, sami viní, že nic v domu není, nýbrž i postranný nevěstky jejich neřádný, ty jim k dluhům pomáhají, že se sotva hladu hájí, těm říkají nevydané kontribucí, nežehnané.

M a 1 o m 1 u v. Kdyby darmo všechno měli, nic kupovat nemuseli a čeleď nestravovali, týhodní plat nedávali, nemuseli činže dávat aneb příbytku spravovat, nový kontribucí, berně a z hlav nedávali daně, sebe nemuseli šatit, tovaryšům šejnkův platit, na nemoce a na líky i pro neštěstí všeliký nikdá nepotřebovali, aby co vynakládali, mohlo jich řemeslo stát a oni poněkud obstát. Však když to vše se pováží nekvapně, moudřej rozváží, pozná se, že tvá řeč lstivá jest dílem ouskočná, lživá, dílem pravdy gruntu nemá, jest tak platná jako němá.

Sedláři. Co obrany pro uzdaře, stoji tolik pro sedláře, pro okolo-stoječnosti, v jich psané pravdomluvnosti, na nás se také vztahují a nás s nimi obhajují všichni jejich důvodové, prokázaní průvodové, anobrž i to víc máme, když se na čas ohlídáme, že nyní sedla německý zahynuly jsou již všecky, samá jen móda francouzská observíruje se hnízská, lehká, bez velkých nákladův, předešlých prachtův, nástrojův. Theky krum-plíři krumplují, nám vejdělek odvracují, čuproky váží na loty, tu nechybí jedny niti, cvečky na libry kupují a na sta je vyčítají, co jí na libry přichází, při počtu at jedna schází, o ni se domlouvat umí až člověk zůstane němý. Co na karet futrování, kočárův, . . . vycpávání potřeba jest materie, tak se to všechno zrychtuje, že čtvrt lokte ujít nemůž, by to arithmetikus muž neuměl všechno vypočíst, na vejdělek sotva najíst může se sedlář, tím méněj děti, neb jest tak skrovnej, že mistr do posledního krejcaru naloženýho vypočte se, nic zatajit nemůže, aby to najít neuměli počítáři, pánův pochlebníci, lháři. Když sedlo sedlák koupí, hrubě musí bejti hloupý, aby, co na to vychází kůže a zač ta přichází, nevěděl, jak to vypočíst, třebas byl v šatech dost nečist. Chomout nežli kterej strží, co v něm dříví, kůže, stíží nežli obyčej víc nedá, raději ukáže záda, ten když koupí, víc k oprávce nepřinese — jako ševče když hledá — sám to zašije, špagátu na něj vyšije za šesták, fleků nasází jakých koli, nic neschází, jen když v chomoutu kůň táhne a v sedle zadkem sedlák hne, na krásu, mustr nehledí, jen ať se táhne a on sedí. Odkad vždycky my nemoha bejt vše z nový, že nás zmáhá nouze a nedostatkové, oďtad naši jsou zmatkové, že když z cizího děláme, svého vlastního nemáme, častěji sušiti zuby musíme, neb co do huby není klást pro skoupost lidí, pro nouzi, již každý vidí, že místo sedel na pytlích jezdí, v dřevěných cho-moutích, místo seslí na stolicích, místo těch sedí na špalcích, spálí špalek, na kameni sedí sousedi i mani.

S p r o s t á k. Co jsem dřív proti uzdařům, totéž dím proti sedlářům. Řemesla k sobě podobná jsoucí v materii rovna jen v spůsobu diferenci majíc, diskonvenienci. Nesou svůj rovný užitek i v akcidencích zmatek, v tom však se dělí od sebe, že vždy nesedí při sobě a mají rozdílný