str. 394
@NZ@Otázky a odpovědi
* Prskači-Pecivalové. V Českém Lidu XV. 1906. str. 471. táže se p. A. Blažek: Může-li někdo více o peciválech, jich práci a životě pověděti? Pokud se z dětského věku pamatuji, opovídám: Před 50 lety na Boleslavsku stávala ve vesnicích, ve větších hospodářských staveních veliká kachlová kamna, v kterých se topilo a vařilo, v zimě pak u teplých kamen celá rodina se ohřívala a večer předli len, drali peří, při tom zpívali, pohádky povídali a kde co nového vypravovali. Vedle kamen stávala také pec, v nížto se chleb pekl. V té se topilo méně, jen k chlebu. Pec tu jmenovali někde také peklo, že se v ní více bochníků chleba peklo. Že se v peci méně, v kamnech však více topilo, usazovaly se od kouře v kachlíkách saze, které musely býti alespoň jednou za měsíc vymeteny, vyškrabány a vyčištěny, aby v nich lépe hořelo a dobře se vařilo. Chodili kamna vymetat »Prskači«, jako nezbední žebraví kluci, zpustlí otrhanci, vysloužilí vojáci, kteří práci odvykli a jiné obživení neměli, a co od vymetání nějaký groš dostali, to propili a zase nic neměli. O potravu starost neměli, neb kde vymetali, tam se také najedli. Když měli někde chatrná neb stará kamna, z nichž se při topení kouřilo, ty prskač vymetl, zamazal neb opravil, i také některý celá nová kamna postavil. Na noc pak zůstal neb si vlezl do pece neb do kamen na teplé místo, kde se topilo, líhaje hlavou ven a pod hlavu si dal svůj ranec, jestli jaký měl, s černým prádlem. Ráno časně z prskn vylezl ven, aby ho tam hospodyně při vaření snídaně neudusila. Po snídaní šel o dům dále neb do druhé vesnice. Co znak svého černého řemesla, nosili na hlavě za kloboukem neb za čepicí pro parádu z husího křídla peroulku, kterou prskač saze z prsku vymetal, a v ruce neb za pasem zastrčenou po rytířsku železnou škrabku neb šornu, kterou v kamnech usazenou škváru s kachlíku vyškraboval neb odlupoval. V obličeji se zřídka kdy myl, bývaje obyčejně učerněný a umou-něný. Děti na prskače pokřikovali: >Prskavec, prskavec. vzal v kuchyni pět vajec, bába mu je upekla, von s nima vlez do pekla.« Prskač děti honil, hroze jim, že je také odnese do pekla. Děvčata zase škádlil, chtě od nich hubičku, aby je počernil. Nejvíce práce, spěchu a chvatu měli před velikonočními svátky, aby všecky pece, prsky a kachle vyčistili, aby se to panimaminkám dobře peklo a vařilo. O středu (sazometnou) před Zeleným čtvrtkem mívali svůj výroční svátek. To se v některém statku najedli, co jen mohli, pak šlí do hospody, kdež pili, až se hory zelenaly, při tom zpívali, hádali se, křičeli a hulákali, až uši zalehaly, každý dle své povahy. Který prskač dožil staršího věku, pak obyčejné churavěl, kašlal, byl dušný, až konečně na souchotiny někde před peklem skonal. V pozdějších letech, kdy byly vynalezeny sporáky, kodymky, kamna na spodní tah, kachlová kamna mizela a s nimi laké nadobro zmizeli prskači, peciválové. Jan E. Konopas (Sudoměř u Ml. Boleslavě).
|
|
