Na den provozování české puvodné hry Břetislava a Jitky pro věčnou památku jazyka českého.

Aj denice dnes vychází — v blesku však přepodivném: — Po obloze se prochází, — tak časně již předednem.

Olimpus se osvěcuje, — záře od něj vyvstává: — íáídlo můz se posvěcuje, — radost všudy povstává.

Toť již jisté jest znamení, — nevídané podoby: — Neb nějaké oznámení, — velmi vzácné osoby.

Gíbych měl dnes chvály zpívat, — bohové mi ukažte: — Jak bych měl jej zvelebovat, — toho mně ponavržte.

I již slyším hlas z výsosti, — skrz větry prorážeti, — Procký jméno s uctivostí, — k uším mým dorážeti.

0 bohové! Kdo jest Procký? — Toť musím dřív zvěděti: — Hlas Minervy její matky, — slyším odpovídati.

Tatoť je má vlastní dcera, — již sem si zalíbila: — Tať můz českých jestiť sestra, — neb tě cti zasloužila.

Těm podobných vysvědčení, — nechci více zvěděti: — Neb Bon-dynských herců hráni, ¦—¦ to vše může stvrditi.

Když však ale tento den jest — ke cti Čechů posvěcen: — skrze skladatele pověst, — též má býti ozdoben.

Budiž tobě věčná sláva, — skrz koho jest uveden — hlavní skutek Břetislava, — na divadle představen.

Neb tys jeden, jenž skrz práce — z tmy češtinu přivádíš: — jak z vyčištěné štěpnice, — ovoce z ní vyvádíš.

Neopovrž řeč tu nikdy, — buď vždy stálým ochráncem: Ať tě Češi mohou někdy — vlasti své nazvat otcem.

Ty Apollo, veršů bože ! — jak se herci chovají: — Jen pohledni bez nesnáze, ¦— jak češtinu milují.

V níž pan Antong, Hoepfler, Gappe, — Bitto děvčátko malé: — Každý jak může nejlépe, — hraje hru k své pochvale.

Však osoba panny Procký — víceji způsobila: — neb skrz svou hru plamen lásky — v mnohých srdcích rozžala.

Kterýž oheň pravé lásky —¦ dřív uhašen nebude, — dokud obraz panny Procký — mezi bohy nebude.

O! Apollo též Orfee, — píseň veselou hrajte. — Též k její cti, ó vy múze! — hlasů svých pozdvihujte.

Flora ty jdi kvítí zbírat, — můžeš i z něj věnec vít: — Ten jí hleď vděčně darovat, — a na hlavu postavit.

Minervo slož lebky tvoje, — pancíř nech na straně být: — Neb počestnost dcery tvoje — dnes musí svůj předek mít.

Chvály Bondynská společnost, — zvlášť Procký zasloužila: — kteroužto Thámova pilnost — skrz českou řeč vymohla.

Obětoval