Ať toto vyřknu konečně, — mluvím tu o všech společně. — Ve všem se dobře chovají, —¦ též ouřady své konají. — I vděčněť se jim odměňme, — a lásku jim zas oplaťme; — štědře se k nim vždycky mějme, — zde je často navštěvujme. — Upřímně všickni zpívejme, — řediteli štěstí přejme. — I všem pomocníkům jeho, — vinšůjme mnoho dobrého. — Tak aby jejich pochvala, — vždy mezi námi zůstala.

Protož mi za zlé nemějte, — a chyb mi nevytékejte; — když to tak upřímně činím, — jak opravdu v srdci míním; — aby sláva nepřestálá, — byla Čechům všechněm chvála !

V Praze, dne 25. dubna, léta 1791.

Dar nového roku. Milým, váženým panům vlastencům, jazyka českého milovníkům: panům hercům, též jejich vrchnímu panu Zap-povi, v divadle vlastenském v stavení jeho Excellenci hrabéci milosti Pána pana Jana Františka z Sveerce, na novém městě pražském.

Vší pocty vážnosti hodní, — páni Čechové slovutní, — vlastenci a krajanově, — milí bratří, Slovanově!—Zase přináším ze srdce, — dar upřímný v tomto roce, —jenž češtinu milujete, —velmi o to pečujete,— by zas přišla k zvelebení, — k předešlému oslavení, — ta řeč, pravím, ušlechtilá, — přes pět set let vybroušená, — jejíž ctnost, výbornost slavná, — měla vážnost, lásku zdávna, — jakž o tom již vůbec známo, — od předkův nám zanecháno.

Pročež vroucně roku toho, — zdraví, štěstí přeji mnoho; —¦ požehnání ať jest hojnost, — věku přešťastného dlouhost, — zvlášť těm, jakž sem prohlašoval, — slušnou chválu prv jim dával, — kteří jen pracují z lásky — pro náš milý národ český, — jména jejich již jsou známá, — láska vla-stenská vědomá, — tímť je letos tu pominu, — jen zde toto připomenu, — že jsou páni v Čechách slavní, — muži v hodnosti velební, — jenžto rádi česky mluví, — Cechy býti se nestydí.

První, an si oblibuje, — česky mluvit, a schvaluje, — jest pán slavný v Čechách vždycky, — Josef vejvoda Roudnický, — pošlý z kmene přeslavného, — z Lobkovic, staročeského. — Druhý se ví po tu chvíli, — jaký Cech jest! pán přemilý, — Antonín kníže z Lobkovic, — o! kýž by tak činilo víc, — český jazyk milovali, — v takové vážnosti měli! — Však Čecha znamenitého, — máme též pána slavného, — z Nostic Fridricha hraběte, — pod jehož obranou kvete — jazyk český, jejž miluje, — by se zmáhal, vždy pečuje.

Jsouf hrabata Černínové, — Chotkové, Kolovratové, — Pachtové, Klamm, Unvertové, — Thun, z Lažan, z Stampach, Sveercové, — Chynští, Čejka, Šternberkové, — z Vratislav, KÍebelsberkové, — z Bubny, z Běšínu, z Dohalic, — z Hellebrantu, a z Janovic. — Tito čeští hrdinové, — jako