Předchozí 0423 Následující
str. 420

jich slavní předkové, — také českou řeč milují, — sobě váží, oblibují. — Mámeť z stavu duchovního, — milovníky mateřského — jazyka, v němž se zrodili, — Čechové slavní, přemilí: — Když s vlastenskou horlivostí, — hájí, mluví, čtou s radostí — knihy české, nejpilněji — s češtinou se obírají; — káží pak nám pěkně česky, — tím nás velmi těší všecky, — naši důstojní, velební, — muži, vůbec dobře známí.

Ale na tom není dosti, — povím ještě víc k radosti. — Hle! Princezka nám všem milá, — ctnostná, dobrá, a spanilá, — sama jest se prohlásila, — žeby také Češkou byla, — z čehož nabývá národ náš, — slávy i na budoucí čas. — Hleď z toho, vlastenče milý ! — radost míti každou chvíli. — Také pány herce české, — sluší vědět mužské, ženské; — neb v divadle českém slavně, — konají české hry pěkně; — tím ukazují výbornost, — české řeči k tomu schopnost.

Právě činí pro nás mnoho, — mnozí jsme svědkové toho, — že jim nic těžkého není, — pracují bez unavení, — zjednali zpěvní hru novou, — to píšťalu kouzedlnovou. — Pan Zappe na to nakládá, — pan Fasbach však hry pořádá. — Pan Haklík Sarastro dělal, — pěkně, dobře přitom zpíval, — tak jest se choval Tamíno, — pan Tuček jest jeho jméno. — Co řeknu o ptáčníkovi — našem panu Svobodovi? — Zdaž nečiní kratochvíle — jeho jednání všem milé? — Ještě jednoho herce znám, — vědomý již Čechům pan Tham, — mouřenína hrál jest pěkně, — čině velmi vše šlechetně, —- přeložil zpěvní hru celou — neb píšfalu kouzedlnovou.

Tu čest panu Lejtnerovi, — Tusnerovi, Pizingrovi. — Panna Peliška, tať hrála! — Tři osoby zastávala, — kouzedlnici, pak Pamínu, — starou ženu Papagenu. —- Panna Mildka má též tu čest, — v svém jednání příjemná jest, — panna Lejtnerka podobně — zasluhuje chvály hodně, — i všickni hercové spolu, — chválí se od nás v tu dobu.

Když svým veršům konec dělám, — od panů vlastenců žádám, — by činili, co předkové, —¦ naši přemilí otcové, — pečujíce o to nejvíc, — aby táž řeč nepřišla v nic, — kterouž jsme od nich zdědili, — a toho štěstí zkusili, — že činí Čecha schopného, — k cizím řečem, a mluvného. — Protož knížata, králové, — také mocní císařové, — jazyk český milovali, — syny své v něm cvičit dali. — Ač o časích dobrých mlčím, — však to předce říci musím, — že v Čechách dobře bývalo, — když se česky jednávalo.

Vám pak, kdož Čechy tupíte, — i řeč mateřskou haníte, — také tuto za dar dávám, — byste zmoudřeli přede, žádám. — To vás nectí, ani dá čest, — protože hanebná věc jest — za svou vlast, řeč se styděti. — O! byste chtěli věděti, — že čí chléb chutně jídáte, — toho píseň zpívat máte, — tak naši staří říkali, — ctnost, poctivost milovali, — kteráž slově staročeská, — z toho naše sláva všecka, — pochází, a nepřestane, — dokudž Čech Čechem zůstane.

V Praze dne lho ledna 1795.

Obětoval     Václav Melezýnek.

Předchozí   Následující