Havlíčku můj, dám bečku piva, neeh mne useknout taky tvéhoU Havel nechtěl, ale chasa, když uslyšela o bečce, začala křičet: »Ať Franta seká!* a na Havla mrkali, aby ustoupil. Havel porozuměl a tedy řekl: »Sekej, nepadne-li hlava na ráz, dáš dvě.« — »Dám, kolik chcete,* zvolal Franta, »jen mne nechte sekat!«

»Svatá Trojico, co se to děje?< zhrozila se Lenora. »Františku, jdi pryč, vždyť nemohľs krev vidět a včil jsi jako kat. Pamatuj se!«

>Maměnko, nechte mne!« odpověděl Franta rozháraný'. »Já bych vám všem dnes hlavy usekal. Hoj! hoj! páni muzikanti, hřejte! Sem kosu, at krev teôe.«

Lenora běžela k Odehnalovi, celá bledá a polekaná mluvila: »Ale, starý, tak ho zavolej, aby šel domů, co pák nevidíš, že je ve fantasi, že neví, co dělá. Už ho sama ani neznám.*

»Prosím tě, drž hubu,* odpověděl Odehnal; >je veselý, tak ho rád vidím, jen ho nech, vždyť jsme také jednou tak byli.«

Lenora nic na to neříkala a s ustrnutím hleděla na svého Františka. Chlapci a děvčata začali znovu skákat a křičet: »Franto, sekej!« Franta švihl kosou, hlava padla a krev ho celá zastříkala. Nové výskání, nové intrádo a chvála se všech stran.

Franta si toho nevšímal, jenom řekl: »Škoda, že už není žádného!« Hlavy useknuté nastrčili na žerdě, postavili se zase do pořádku a s muzikou a s jásáním se vraceli do dědiny, nebo už se tmělo.

Léta 1818 udělali z onoho kamene mezníků, který na poli Bakovec mezi Benátky a Hořeňovsi slečně Marii na památku postaven byl, která dle pověsti nechtíc zůstati po ženichu svém doma, když jí ho Žižkovci odvedli k Hořicům proti Čeňkovi z Veselí, na bujném koni za vojskem hnala a dohonivši ho, nešťastně spadnouc vaz srazila.

Každoročně děti z Hořeňoves a Benátek na začátku července se scházívaly, eharpovými věnci kámen ozdobujíce a truchlivý ten příběh sobě vypravujíce ; to se až do zrušení té památky opakovalo. Já jsem se vždy jsa ještě dítě na ty dny íěšíval. Léta 1813 složil jsem následující báseň či píseň.