Ze staréj školy.

Oh věřte! Bývajú na Valachoch takhle z vesna pěkné rána. Pěkné, ale jaksapatří ostré! Slnečko slubuje, pravda, že až vystúpi vysej,

že zahřeje každého, gdo enom bude chtět, ale aby chvilku počkal. Zatím

frišný větérek profukuje až na kožu a čistučká voda na potůčku ozíbe,

beze špásu.

Henkaj u mostka tetka Mozolíkova se stolcem před sebú a s pístem

v červených rukách, vynašla si dva kameně, by nemosela stát dočista

ve vodě, ale prese všecko hle-díja jí oba palce hore k nebesům a prosíja o slitování: není jim taková kúpel vhod. Kúsek vysej Mozolíků ogara vypomáhá podle svéj možnosti: lopatu po-cakuje plátno, by nabylo bíléj barvy nevinnosti. Lopata je delší než pracovník. Ide mu pod pažú a za uchem vyhledá přes hlavu a jak sa opírá proti vodě, točí sa chudákovi v hrsti a voda letí brzo v levo na oblázky, které sú už do bělá vymočené, brzo v ípravo na plot, kerý vody nepotřebuje — a plátno ostává na větším díle suché. Ogarovi je do plaču, by však sa mu negdo nesmíl, hleďa na něho ze silnice, dělá, jak dyby stříkal na všechny strany z pestva a se zaťatýma zubama sbírá v sobě, gde jakú sílu: budu já porú-čat lopatě, lebo ona mi?

Z rázu přelétl natažené plátno dlhatánský tín a oba dělníci ohlédli sa honem, gde toho tínu původ a počátek? Jakýsi pán po černu odětý prám natřásal sa po mostku. Nedíval sa na levo, nedíval sa na pravo, ne-řekl ani bé, neřekl ani cé a sejďa s mostku, zaměřal ke

škole. Ogara stačil ešče za ním

1. Čech stařec z Weigelia, Habitus praecipuorum populorum, 1577, 1639.