str. 457
vykřiknut: >Dajž lo nebeský Pámbů«. Mozoličena zahrozila na syna rukú, ale po pravdě sama byla tom ráda. Ide si takový městský třasi-chvost s palaškú mezi prsty a stíhá sa mu dát křesťanské pozdravení! Ogarec pak, nedbaja planéj hrozby maměnčinéj, křičal dalej, až sa mu krk nadýmal: »Byl v Ghropini na moresoch ai de sa pochválit s vysvěcením.<
Zatím cuzák nevěda ani, jaký způsobil povyk svým objevením, už sa bral po schodkoch a přitlačuja sa ke stěně, jak zloděj, kerý nechce být viděn, vyběhnul v jednom dechu až hore. Tam potichu sa vetřel do síně a zastavja sa u dveří, keré podle všeho vedly do učírně, chvílu načúval. Za dveřma bylo ale ticho jako v kostele, ani hlásek dětský sa neozýval.
Pán chytá za kluku, otevřel z lehká: ukázala sa ovšem třída, ale prázdná jako valašská stodola přede žňama. Enom dva brablci óimčarali v ní na sebe — hráli si na školu. Jeden menší popelavý seděl na lavici, cvrlikal cosi lámáno, jak dyby z těžká mu od zobáku šlo, a druhý větší s hnědú kamizolku na prsoch skákal po rechtorovém stole, peří rozježené, dupal nohama, bil zobákem do desky a pořád: »čti lip, čti líp!« A ten první zase ztěžka : >Cvr ... 1... lík . . . Cvrrr ...lll... ííík<. Ale učuja vrzúgnut dveři, hleděli oba dostat sa honem otevřitým oknem ven.
Milý pán otevra dveře, hleděl, ale ničeho nevyhleděl. Ostal nohama v síni, vtáhl sa' krkem do učírně a krátil ním na všecky strany, aj na tlo sa podíval, esli tam snad nesedí rektor se svýma školáky. Na konec povytahl gágor ešôe dalej, že sa aj za dveři stačil podívat: gde nic, tu nic!? Zakrútil hlavú, až mu tak obratel v tyle nahlas zavrzal a přivřel.
Naprotivá v síni sa javily druhé dveři. Pán, pohňa sebú krokem, rovněž jich pootevřel, nahlédl a zase zavřel. Poznal, že je to rektorova světnica na bývání. Takej tam nikoho ne-
