3. Nevěsta slezská z Weigelia, Habitus praecipuorum populorum, 1577, 1639.

bylo. A tak ostal čekat jako to chytré zvířa z pohádky mezi dvúma otépkama.

Netrvalo však dlho a otevřely sa síňové dveři od druhého konca. Vstúpila jakási obstarožní panímáma, už kapku v zádoch nahnutá, prostovlasá, lehkú jupku a flanelovú sukňu a jakési už ne zánovní papuče na nohách s okřínem pod pažú a ešče ve dverách sa domlú-vala se slépkama. Zmerča ko-hosik v síni, pohlédla z bystra po něm a gdyž tento nic nepravil, vyláhla z almárky pecen chleba a ukroja krajíc, šla s ním blízej. »Už sa zas s varna roztrhl měch?« povídala. >0d božího rána sa přetahujete, ka-kraholští Geši!« A gdyž přišla ešče bližej a pohlédla tom do-mělém žebrákovi do očí, povídala důrazno: *Takový mladý chlap silný a chodí po ptaňú! Není vás hanba ? Dobře byste mohl dělat!* A tož neznámý sa natáhl a napřímil, že mu šla brada rovno od krku a po-zdvihňa ruky jako kněz při požehnání, pravil: » Mýlíte se, o-sobo, já nežebřu. Jsem vyslán vrchní cirkevní radú, bych pro-' zkúmal zdejší cirkevní školu a podal zprávu...« Tedy visitace ! Starej paní byl by o málo vypadl krajíc z hrsti. »Tož nemějte za zlé, pane . . . nevím ani, jakú čest vám dat?< — >Su sekretář . . .« — »Tož pane sekretářů! Dyž ste ale dlho nic nepravil ... a ludé nemajú svú hodnost na čele napsánu . . . Lubí-ji sa, tož prosím na minutku semkaj, než přijde můj, jako manžel, rektor. Já su jeho života společnica. Mosíte prominut, su sama doma. Hnedkaj sa povrátím.«

Vzácný host osaměl ve světničce a z dlhéj chvíle sa porozhledoval. Jizdébka byla ale pět kroků tak a pět tak. Na pozdél dvě pohrádky če-lama k sobě. Na prostředku pomenší stolík a cuckové kanape u něho. Naprotivá dlhé fortepiano a vedle černá truhlica. V kůtě zasklená almárka s knihama a pod jedným oknem šicí stroj a pod druhým stoleček. Celkem