zbývalo místa, že sa člověk okolo akorát mohl protáhnut. Otevřílým oknem pohnul sa větérek a přinesl cosi vonného, až sa inspektorovi pohnuly klapky u nosa. Ohlédl sa proto po okně: tam tísnily sa v kvítňákoch bazalka a rozmarýn. Inspektor skoro neehťa přikročil k oknu, v tom ho však zlákala knihovna. Otevřel ju přesvědčit sa, co v ní chová rektor, lebo po knihách prý poznáš člověka. Ghyťa jednu ze stejnakéj řady a otevra, četl nadpis: Matica Lidu. Dal namísto, chytil z dolejší přihrádky: Osvěta. Důle jakýchsi novin, svázaných konopnú niťú ani do ruky nepotřeboval brat. Lehko sa dalo čtnůt z daleka: Obrazy života. Na konec všimnul si ešče najhořejší přihrádky, kde sa stkvěla ve vepřovici vázaná s okovanýma rohama Biblija, pak rovněž Postilla, tři kancionály a pomenší knížky Labyrinth světa a História protivenství a ešče iné.

Inspektor vytáhl notýsek a poznamenal si olúvkem: 28./3- 1880, Zavětrov, Josef Kaliwoda, správce školy, 87a hodina, nikdo ve škole.* Po chvilce naslinil olůvko a ešče připsal: »Podlevá knih »vlastenec<, a jeho paní praví: »kakrariolš!í Ceši«. Zaznamenání hodné!*

Už však bylo čut kroky v síni, a milý inšpicient skoval honem knížku do kapsy. Paní rektorka čisto spravená, hedvábný šáteček na hlavě, ztěžka otevírala dveři a nemoža si pomoct, lebo měla plné ruky, přirazila je nohú za sebú. »Mosím svú chybu napravit,* smíla sa prostoduše. »Ovšem ten chleba vás už nemine, ale aspoň kúsek másla a medu k něm přijde pánovi k chuti. A toť sklénečka jablečného burčáku! Věčej rektorská služba na Valachoch nenese. Ale ovšem sú to také Boží dary chutné a nefalšované, protož buďme za ně vděčni. Tož, prosím, poslúžte si! Nedajte sa naháňatU Pán sice zprvka cosi sa vymlúval, že mu svědomí zakazují!, jakožto úřední personě — ale žaludek ranní procházku protřasený, jak učul z taléřků vůňu, tak sa ohlásil o své, že pán ani nevěda, už držal krajíc v hrsti a házal do sebe jako do zblka.

Žatým nechal rektorku švitořit, sám enom v přestávkách nadhazoval krátkú otázku: »Kolik že majú dětí?« — »Ze dvanásti osn, pane inspektor! Tři syni študujú a cérky sú už na větším díle vydaté. Nejstarší má mi-nářa na horním konci, druhá sa vdala gdesi až za hory, třetí do města a čtvrtá na Horňáky ke Vsetínu; všecky za sedláky. — Ja na koho jiného také měly tady čekat? — Šak práci sú zvyklé nejen domácí, nýbrž i polní. Nejsú zpovykané, dobře sem je držala. A dětí už vám majú, už sa sama nevyznám! Povídám jednom Pepeček a on to zatím Janíček! A s přímením ešče horší! Jedni sa opisujú Eviáci, druzí Rokytoví, třetí Pavlíkovi, čtvrtí Trlicovi: gdo si može všecky pamatovat? Oh, toho bych vám příla, tak sa k nám podívat na hrubé svátky, gdyž sa všecky céry sejdu ke mně. Gde jaké bidélce, nebo oje, lebo hambalek, všady visí za trafiky hojkačka a v ní malé pachole. Ä ty větší: chvilku si hrajú, hned sa zas ščičkajú a žalujú a zase sa smiřujú ...» Paní rektorka sa odmlčala, jak si v myšlenkách ty malé šprty představovala. Usmívala sa a oči jí zamhlely. Po tój sa protrhla. — »Ja tož ... gde sem přestala? . . . A pátú, Andulku, máme ešče doma. Pěkně vyšívá a háčkuje, tyhle vzorky