(paní rektorka ukázala po kanape, po fortepiánu a po stolečku a s lásku je pohladila) sama pracovala . . .*

Žatým ale už byl bruch sytý, a tož svědomí zas přišlo k svém právu. Pán odstrčil zprudka taléřek a vyskočil: Co že je s panem učitelem? Gde že je? Ve třídě že není! Snad vůbec je gdesi odešlý a teprve pro něho poslali? Že chce mět čistú pravdu, že sa nedá ocigánit! Tož paní rektorka: esli sa mu páčí, aby si tedy neobtěžoval, že konečně nemajú před ním co skrývat. A pán zdvihňa sa šel, a dostali sa ven.*)

V Museu království Českého, v oddělení historické archaeologie, sestavena jest překrásná a poučná sbírka prstenů českých, z doby nejstarší až do snubních prstenů pěvce »Slávy dcery«, Jana Kollára a jeho Miny. Popis jejich podal prof. J. Koula a o prstenech staročeských v Dějinách kroje v zemích českých psali Dr. Z. Winter a Dr. Č. Zíbrt. Zvláštní pozornost věnoval Dr. Winter prstenům >ruka v ruku< (viz vyobr. na str. 460). Vedle obyčejných prstenů, málo rozdílných od nynější podoby a výzdoby, oblíbeny byly prsteny rozkládací ve stol. XVL, které spojeny tvořily podobu přátelského stisku rukou dvou.' Uvnitř byl nápis, znázorňující, jaký význam měl dárek milostný: »Go Pán Bůh spojil, to člověk nerozlučuj.* Sháníme se po podivných i nevkusných cizích formách. Umělci, zlatníci, zajděte do Musea podívat se na starobylé, zdařilé tvary a okrasy prstenů — místo »se-cesse« nenašli byste tam pěkných vzorů k napodobení?!

1. Prsten z Obory Bart. Paprockého 1602.

2. Prsten „ruka v ruku", zavřený.

3. Prsten „ruka v ruku", otevřený.