Hanák byl, chtic života svého zachovati, volal prosebně o milost, řkuce v svém národním jazyku. Monsieur Pardon! (což skoro takto zni Mosie Pardon) Pane, dej mi milost, aneb ušanuj mně Pane ! Hanák ale domnívaje se, že praví: Mosi je Pardon, pozdvihna palaše pravil: počkej, šelmo lakramentská, ja ti hokažu, mosim-li ti dat pardon anebo ne, počal do něho rubati, řkouce, nemosim nemosim dat pardon.

Mnozi moravšti sedlaci, vzlaště pak na Hano vězeli v tom milném dumění, že francousky Cisař Napoleon pravi Syn Gisaře Jozefa býti, a je dle jakéhosi proroctví všech vesměs robot a povinnejch daní osvoboditi a ďosprostiti ma, pročež také s velikou tužbou přítomnosti jeho očekávali. I šradovali se tedy nemálo, když se knim ta povést donesla, že již již do Moravi vtrhl, a nemohli se takřka již těch vzactcnych panu, jakž jeho Vojáky nazývati sobe libovali, dočekati. Ale jakž velmi poních toužili dřív, nežli je viděli, tak také potom, když jich skutkem poznali, od nich čim spis, tym lip sproštení býti toužili. I přihodilo se vjedne vsi bliž Kroměříže, že jisty Sedlák, jenž po te domele svobodě nad jiné naramnejí dichtell, a si 30 těch vzactnych panu do domu dostal, kteřiž vevalivše se do Světnice všichni jednohlasně Du Vin (di ven), dej víno dej víno volati počali. Což slyše hloupi Hanák, a domnívaje se, žeby mu ven z jizby vyjiti poroučeli, posmekna svého Síračku s velkým pokořením se pravil: Vzactní Paní, ja sem hospodař, ja nepatřím ven. Francouzi ale domnívaje se, žeby se chlap vymlouval, tím více se na nej obořili a křičeli du Ven, du Ven, sedláka ven vystrkujíce, aby ochotně pro víno chvátal. Jino ! odpověděl Hanák, dež mosim ven, tož mosim. Což vidouce žena, ustrašena pravila k muži svému : Jorko mili! Toliž jsou ti vzactní hosti, po nichž tak hrobě a často tožil? Běda nam, odpověděl Jora, kdebe všici takovi měli bef; bodejbe je čert tim spis, tím lip z Moravě jak z Landenborka vepohlavkoval. Ale na mo milo vero ane Landenborg, jakž se vim upamatovat, nebel tak sporne a grobjanske, zebe bel hospodaře z jizbě ven vehaněl. Snad ale nejso to ještě ti pravi. Když pak ale po těchto ještě jiní horši a v tváři a oděvu hroznější následovali, nechtě chlap třetích dočkati, o nichž se nejinač domníval, nežli že oni liti čerti býti museji, složiv sve nejlepší věci, jakž mnoho mohl na vuz, prchl v noci s ženou a dětmi ven z dědiny pryč, v čemž jej mnozi jiní jemu podobní nevděčníci následovali. Takhle obyčejné vlastenska nevěra a nevděčnost, těžkými ranami trestaná byva ! A kdožby po tak tvrdé a truchlivé zkušenosti, kteráž naše sedlske krajany zastihla, domysliti se mohl, žeby se ještě až dosavad mezi nimi takovi bludaci nacházeli, jenž po te dumele svobodě dychti?

Nemluvě ani o jazyku naprosto neliterárním, který vyznačuje skoro-všecky práce Gallašovy, jest vypravování samo rozvláčné až do nechutnosti, slovný vtip těchto »anekdot« je nucený, ba až násilný: ubi es — höbe jez, di ven — du vin, aneb vůbec nijaký: monsieur, pardon — musi je pardon. Přes to otištěny zde pro svou tendenci. První dvě zastupují ony skladby, jimiž jednotliví kmenové moravští rádi dobírají si. Hanáky a jejich široké, plastické nářečí.