Ze starej školy.

Dvůr na kopečku, svažitý jako na kalenici, vyhříval sa pěkně na slunéčku. Ve vyhrabaných důlkách popelily sa slépky. Se střechy snášali sa modraví holubi a mezi nima jako šípy z kuše mihaly sa švi-torné vlaštůvky. Iďa po náspě, moseli okolo nizučkých dveří a bylo vidět, že tam přebývá boží dobyteček, enom že včil byl chlévec prázdný. Paní rektorka hned ukazovala raků: »Hele ! Nemožeme včil ani dveří zavírat, vlaštůvky si vám na tramě uvnitř zbudovaly hnízdo a tož můj. povídal, aby sme jim v tom nebránili. . .« Pán ale chyťa nos do šátečku, ponáhlal raci dalej. A sotva si stranu povydychl, hnedkaj zas nová příčina !

Šli vedle dvú dřevěných staveníček, které byly s takovú dojímavú otevřenosfú zbudované, že sa hodily postavit do rája za časů Adamových. Pán utěkal, už aby byl daléj. Rektorka, kerá na takové věci svýma čistýma očima hleděla už přes šedesát roků, enom pomrkávala po fajnovém súsedovi a myslila si po tichu : »Ja, ty milý pane, enom si svůj šáteček pichni do kapsy ! Pán Bůh kvůlivá tobě světa nebude předělávat, třebas že si inspektorem !« Tož doveďa ho u stodoly ke přílazku, pomohla mu ešče přes a poprosila, aby si neobtěžoval vysej, tam že už nalezne, koho hledá. Sama že mosí po práci.

Pán v myšlénkách enom přikývnul hlavu, ani nevěda hrubě na co a drápal sa hoře stráflú. Nemohl sa jaksi zpamatovat. Přišel vyzkúšat děti a jejich vědomosti a zatím ve škole jako po vyhoření a učitela mosí teprv sháfiat. A stráň sa zdála bez konca.

Co plátno, že každým krokem sa rozšiřoval výhled, jakých, je málo-na světě ! Co plátno, že každý lísteček třásl sa dychtivosťú přispět co nejvíc k okrase světa. Co plátno, že steré hlásky ptáčků, zpěváčků, po-kúšaly sa o to, rozechvět dávno zapomenuté strunky v srdci lidském í Co pravím, všechno plátno, gdyž kolem sa plúží stuchlá duša inspek-torská ! Ten enom hleděl, brzo-i sa gdosi gdesi ukáže ... Až hoře na vršíčku spatřil jakéhosi stařičká bez fúsů s požehnaným tělem a s fajéčkú v zuboch a s řeťazem v hrsti! A na řefaze sa dvě kravky spokojeno popásajú. A.staříček stojí, má ruku hoře zdvihlú a na prstě rozkládá svoje malované křidélka Pámbičkova ovečka. A staříček k ní hovoří r »LeC, ovečko, do nebíčka, do Božího kostelíčka . . .«

Inspektor zažil dneska už toléj divných věcí, že aj tuhle přijal s jakýmsi humorem a ptal sa skoro pošměvavo : »Nejste-i snad zdejší učitel?« — »Su. Čeho si ode mne žádáte?« — »A já su sekretář od vrchní cirkevní rady a mám nařízené, provést ve vaši škole visitaci.« — >No, móže. Hnedkaj půjdem, enom co sa kravky dopasú !«