Nastala chvilka pomlčení. Pan rektor, chudák, hledal v hlavě nějaký zástoj, kerým by mohl pána z Vídňa pobavit, a tento zase vyčkával,, až vzbúřená zlosť v něm překypí a vyrazí ven. A tak se stalo, že prám v okamžení, co učitel otvíral ústa na prohlášku, jak je pěkný deň, vyletělo z inspektora jako z puténky : »Pane ! Jaký je tady pořádek ! Proč sa nevyučuje? Proč . . . Něco podobného sem ešče nezažil.«

A pan rektor sa ho klidně optal: »Kolikrát ste už — odpusťte — vyzitíroval?« — »Ponejprv, ale —« »Tož ste moc ešče nezažil,« utrhl nitku rektor. »Co bych seděl ve škole, gdyž tam živáčka není? Sú ško-láci pro mne, nebo já pro školáky? Podívajte sa dokola kolem, hele : pasáky a pasačky; henkaj krávy, henkaj husy, henkaj zas bažky, tož tam sú moji školáci a moje školačky! Počúvajte, jak vesele helekajú ! Až napaseme, tož sa o půl desátej sejdeme a po téj sa poučíme, co bude-k našemu prospěchu. Sak už je devět hodin,« pohlédl po tínu věže na kostelu, »možeme pomaly"hnát dóm.« Pojal kravky pevněj na řeťaz a už. šli. Inspektor, rektor, Babuša i Stračena. Šli všeci čtyřé mlčky.

Gdyž po desátéj rektor s inspektorem vkročili do učírně, vstalo před nima zástup školáků. Pani rektorka zatím byla pustila novinu po dědině o vzácnéj návštěvě. Na levéj straně seděly cérky, na pravéj ogaři. V prvních lavicách malí cvrčci, v zadních už hrubí habáni a cérky skoro na vdaj. Děti sa pomodlily, zazpívaly pěknú pěsničku a pan rektor kladl otázky. Dal říkat ze slabikáře, z čítanky, kerýsik aj deklamoval pod tabelu a šlo všecko, jak dyby na husle hrál. Pak ale sa pustil do vyptávky aj sám inspektor.

V najzasší lavici seděl Jurka Slačalů z Pasek. Seděl v ní nebojazlivo,. nohy natáhnuté sem a tam a jednu ruku na lavici a druhů spuščenú do uličky, to jako aby ukázal, že má ve škole domovské právo. Gdyž na. něho pan rektor dal otázku, odpovídal lehko a veselo. Při tom ale ne-spúščal očí z inspektora. Ten sa mu, rovně řečeno, zamlúval jak v noze-trn. Takovú bradku měl, co by mu tam potáček kúdele uvázal, jedno-rameno nosil nižej než drahé — as chlapa nigde ! Daja mu měch žita na záda, byl by sa býval pod ním zmotál jako komár. Jurka poznával,, že spolem by sa nigda neskamarádili. A gdyž ho cul, jak pořád sa cosi zbytečného vyptává a to takovým škemravým hlasem, že až uši bolely,, tak sa mu všecko ve škole zprotivělo. »Že sem takej ale dneskaj do školy šel,« opakoval si v jednom kuse. »Nemohl sem já raci čučat doma anebo jít s našima na pole sadit přísadu?« A jak si připoměl vůňu vazkéj hliny, zlatu zář slnečka a flautové hlasy přeletajících vln, tak sa. v něm cosi lútosfú pohnulo . . .

»A ty, hochu, pověz nám, medle, zdaliž jsou Rakousy markrab-ství anebo vévodstvím?« ukázal na něho prstem inspektor. Za tú minutku, co stával Jurka z lavice, problklo mu hlavu myšlének, že by jich nenapsal na pěti archoch. — »Čem sa ptá na takové daremnice? Sak do Rakús na mlafbu nepůjdu, a dybych na krásně, tož co včcej ? Či bych tam, úfám, netrefil, nevěda, zdaliž markrabství nebo vévodství ? Púsčajú sa tam rok od roka Horňáci, neumíja ani číst ani psát a trefíja rovně,.