aj tam, aj zpátky! A co ty sa pořád vyptáváš, jaké tady máš právo? Tofkaj pan rektor majú právo, ale co ty ? Takový kúdelníkův syn ! Gdo fa sem volal, mohls dobře ostat doma!« Jurka pozdvihl hlavu, podíval sa na inspektora a mlčal.

Pozady mu dával starý rektor znamení, chtěja mu pomoct, ale Jurka zamrkal zrychla klapkama, že nestojí o napovídání, a mlčal. Pan rektor, dovtipuja sa, co sa v ogarcovi děje, ruku a hlavu ho vážně napomínal, aby odpovídal, ale Jurka stál jako svatý u cesty. Inspektor dal sa tedy napomáhat: »Vel. . . velko . . . velkové . . . Opakuj : velkové . .'.« Jurka — nic. »Pravím tobě: opakuj, co jsem propověděl!« Žádná odpověď. »Ah, tvrdošíjnost! On, kloučku, tu z tebe vyženeme. Pojď, jen pojď!« Chytil Jurku za ruku a vedl ho za dveři. »Tady sa postav, a až fa zlost pomine, budeme spolem zase hovořiti!« A zkúšal dalej.

Po čtvrt hodince vzpoměl si na Jurku, ide pro něho — Jurka v dýmě. Utekl dóm. Tak prý sa za ním prach zdvihal, hlásal ogara, feerý ho viděl oknem. A inspektor jal sa kázat. O tvrdošíjných detoch, jak sú Hospodinovi protivni a jak sa On nad nima také zatvrdí. Za to však odmění poslušné dítky. A hned prý sa pomodleme za poblúdilého jinocha, by sa obrátil a činil pokání! A sepňa ruce nahlas sa modlil a děti rovněž vstaly, sepnuly ruky a dívaly sa na něho, jak hýbe pyskama a jak sa mu kúdolná bradka potřípá. A když učuli amen, všeckým sa odlehčilo a honem sa vyhrnuli na Boží slobodu.

»Ja, čem ho stavjal ven?« povídal už na schodech ogara kamarádovi. — »Ba právě! Nedaja ho za dveři, nemoscl sapotéj za něho modlit,« odřekl mu tento.

Sekretář po škole pozvyzytíroval ošče gde co, dal sa dlho naháňat, než přijal rektorský oběd a tak po třetí hodině vypravil sa, že dalej. Nechtěj a sa však prozradit, do kerého místa má ešče namířené, aby snad tam rektor kradu nedal vědět, vyptával sa na všecky možné cesty a nedaja sa vyprovodit, naschvál odešel iným směrem, mysla si, že sa kúsek za dědinu pěkně stočí a bude to. Ale sa mu vyplatilo !

Gdesi u louky vyběhl na něho pes a tož mosel přepálit přes říku a dat sa hoře ke Štráncom. Tam aby si nadešel, pustil sa, že prý do březinky a z březinky sa dostal do lesíčka a z lesíčka do lesa — a už byl v horách. Chodil, chodil a ne sa vyplantat ven. A už sa, pane, sešemřívalo ! Co chvíla ncco zabukalo nebo zapaščalo ! Pán nestačil sa ohledat. Jal si po tichu prozpěvovat: »Kdož ochrany Najvyššího . . .« A na konec nemoža už hrůzy v sobě zadržet, dal sa do kalupu a utékal hlava nehlava jako zmámenec ... a tož vyběhl na paseky.

Tam v nížině jako v kolébce hrčal po zeleném trávníku drobúnký potůček a z obú stran sa týčil černý les. Tož přeca to něco bylo, že nemosel aspoň do kolečka tápat a mohl sa držat pořád po vodě. Gdesi sa už přeca došmatle ! Tož kráčá vám, kráča, a v tom mu srdce poskočilo. Uhlédl na trávníku pást sa dva spufnanč koně jakýsi, ogara ležal pohodlno při nich. Tož alou k němu! A hned sa ho vlídně ptal: »Milý