str. 83
5. >U hradu jest dub nahnutý, Povídá dítě k otci,
Ten kryje sklípek klenutý, Jak v minulé jsem noci Viděl pokladu velkého, Požívaje sna sladkého, To není marné zdání, To je Boží nadání.«
6. »Nebaž, synáčku, po jmění, Dí otec, pomni na to,
Že nám odjímá spasení Nešťastné stříbro, zlato; Do třetice vše dobrého, Poslechni otce moudrého. Tvůj má-li poklad býti, Nemůž tebe ujíti.«
7. Jak slunečko se sklonilo K šeré na západ hoře, Po oblacích rozvodnilo Za ním rudé se moře, Slavné zvonilo klekání, Teskné odešlo čekáníj Synáčku, jenž radosti Volal k Bohu milostí:
8. »Den uplynul, tělo klesá Na lůžko své k hovení,
Z hojných darů duch ti plesá, Vyslyš pane mé pění! Tobě těio i duši svou Poroučím pod ochranu tvou, Měj je prosím v tvé moci Za té tichounké noci!«
9. Co zpěv jemný se vyvinul Z prsů synáčka mdlého, Libý se spánek přivinul, Slet s máku rozvitého; Zalítne s ním na hrad šedý, Kde čerti pokladů hledí, Drahého v nich kamení Lakomcovo spasení.
10. »Běda mně! dítě ze spaní Volá, jaká to hrůza ! Jaký to hluk! jaké řvaní vede pekelná lůza! Lidičky pojďte k pomoci! Již ďábel má mne v své moci! O otče, slyš volání A k tobě utíkání!«
11. »Mé dítě, co je, co je ti? Dí otec, Pán Bůh s námi! Budiž při dobré paměti Panna Maria nad námi!
Ti jsou ti štítem záhodným Proti všem oukladům škodným; S'aniz! neboj se zlého, Vidíš tu otce svého!«
12. »Ach! ti pekelní duchové, U pokladu jenž sedí! Jsou jako hrozní drakové Z oči jim zhouba hledí! Sebou trhají, hvízdají, Chroptí a zuby skřípají! Ti mne chtěli trhati
A snad potom sežrati!«
13. »Až po mne mráz jde synku můj! Jme se otec mluviti,
Marný vidíš, že chtíč je tvůj Na hrad pro poklad jíti! Požívej raděj pokoje! Než bys šel s čerty do boje, Mají pazoury, rohy, kopyto místo nohy.«
14. »Do třetice vše dobrého, Ta jsou tvá slova vlastní! Času hleď pohodlného Užít, dokud se jasni,
Ať přijdem na zbořený hrad Drahých kovů kde leží sklad, Peněz pak na tisíce, Věcí jiných i více.«
15. »Věř, otče, že kdybych byl měl Klokoč sedmkrát svěcený,*)
Ty čerty bych přimrazit chlěJ Co dubové kořeny. Ten ale vezmeme sebou, Vodu a křídu svěcenou, Pašije viz tu v knize A měšec na peníze.«
16. »Jinače když nemůže být, Stafi vůle tvá se, dítě, Pravou nohou musíme jít Z domu a brát se hbitě; Však mnoho času nezbude, Než číst se mše svatá bude; Nu v krosně všecko nesu,« Honem k černému lesu.«
|
*) Posn. spisovatelova. Odkud ta pověra svůj počátek vzala, že s klokočem sedmkrát svěceným čerta -v povětří sraziti můžeme, mně známo není. Dle mého zdání mohla by pochňzeii odtud: Sprostý lid, který ve vlhkých půdách bydlí, yidívavá v povětří ohnivé draky lítat, kteří nic jiného nejsou, než tučné páry, jenž z jara a"*na podzim, když se zem paří, povstanou, v povětří se zapálí a tak dlouho' se na"ď zemí snáší, až dohoří, pak spadnou. Sprostý člověk sobě vyložili
|
|
