str. 84
17. »Přes cestu nám běží zajíc, Je zlé! Pro Krysta Pána!« »Kde otCe ? Já nevidím nic — Ach ne to letí vrána !« »Jen ať to není krkavec ?« »Nechť otče! to jedna věc, Oboum je peří černé, To černé bývá věrné . . .«
l8. »Ty žertuješ, synu milý! Ať ti není do pláče, Večír bývá zasmoušilý, Kdo z rána časně skáče!« »Ach otče! když prozpěvuje Ptáčátko a poskakuje Skopík na loket z vejší, Pro.- by já byl smutnější?«
19. Tak jim v milém rozmlouvání Ušel čas po té cestě;
U hradu jsou, v tom sezvání Podál v ležícím městě. »Honem (dí otec) s křídou ven Učiň kolo a posvěcen Musí ten trávník býti, By nás čert nemohl vzíti.«
20. Svalým se křížem žehnají, A člou svaté pašije;
V tom kameny se lámají, Jak hrom do skal když bije. Z mramoru cesta dlážděná, Jenž byla pevné zazděná, Vidí se, a poklady
Ve skále stkví se všady.
21. »Mé dítě nejupřímnější,
Cti dále, jak je v knize! Já půjdu jakožto silnější Pro zlato a peníze! Jen dej pozor ať nechybíš! Sic běda nám! to dobře víš! O všecko bychom přišli, A snad odtud nevyšli!«
22. Synáček čte, otec nosí, Div že si vaz nezláme,
V duchu panstvím se honosí Neví o cepu, slámě!
Již víc nemyslí pracovat, S čtyřmi jen jezdit, hodovat, Sluhů tolik chce vzadu Mít, co koní po předu.
23. Člověk míní a Bůh mění! Tomu přiložte víru, Kteří dychtíte po jmění, Malou dáváte míru; Když nejvíce nalakvíte, Smrt přijde, ani nezvíte,
A čert má vás ve kličkách Potom jste na holičkách. —
24. Skvostný poklad kryl trávníček. Otec mní dosti míti,
I zhlédl zlatých dvě jablíček Syn se ve skále stkvíti: »Jen ta když otče dostanu, Na nich, co živ jsem, ostanu, Víc na hrad nechci jíti, Aniž o něm co sníti «
25. »Synáčku můj již nezbude k navrácení ti času.
Ach otče čti to hned bude, Neoslyš mého hlasu!« Milý otec nechá si říc, Nedbá na svůj slabý zrak nic, Cte dál, nemaje brejlí, Nastojte — on se zmejlí!
26. V tom mrak sivý les obklopí, Ze všech stran vítr vyje, Přestrašně hrom se osopí. Prask, prask do hradu bije; Otec polomrtvý leží,
Nad ním se vir strašný ježí, Již ho nese kraj světa, Teď, teď je po něm veta !
27. K horám Krkonoským letí Ten vír hnaný od čertů, Kde Býbencál z mužů, dětí Mívává na sta žertů,
Tak, že již žádný z večera, Neb ráno časně za šera Nesměl bez svěceného Vyjít z příbytku svého.
|
neví, odkud by to nadpozemské vidění pocházelo. Za tou příčinou považuje to za něco divného, co by z toho světa nebylo a poněvadž ohnivé to je, tedy za čerta z pekla. V tom strašném představení bere své outočiště k Bohu nebo k věcem svěceným; jako jsou růžence, které sobě z klokočových kuliček (zrnek) dělá a světit nebo dotýkat dává. Nimi potom ten úkaz zažehnává tak dlouho, až do-hoři a spadne. Tudy nepochybně ta pověra, že klokočem sedmkrát svěceným (poněvadž sedmička je svatý počet) čert v povětří sraziti se může. Podotknouti těch svěcených věcí a sv. E\angelium vidělo mi se za dobré, poněvadž posaváde lidé jsou, kteří myslí, že pomocí j i cli poklady se vyzdvihují a právě, ten je nejpřednější prostředek vyhojiti nemocného, když o jeho neduhu pravém víme, proti kterému jisté léky dáti nebo předepsati můžeme.
|
|
