0102

str. 85 28. Pastýři v stádě učinil z beránka hned kozlátko, A rukavici proměnil V kotátko neb kozlátko. To když pastýři věděli, Klokoč sedmkrát světit dali, Ním ducha přimrazili, A notně mu vybili. 29. Ohně bojí se spálený, Tak zní od starodávna, Světýlky často šálený Nevejde mezi bahna; Tak Rybencál do hor zalezl, Že výprask fiastějí odnesl, A nechal v dlouhém času Pokojně žíti chasu. — — 30. Každý jedná opatrně, Má klokoč'podle tašky, Řka: až mu kůže otrne, Zas přijde tropit šašky; A tak jednou o svítání, když slouha stádo vyhání, Vidí v jasnu po zdálí, An mrak se strašně váli. 31. Hej Rybencál! Hej Rybencál! Volá pastýř na chasu. V tom svůj klokoč každý chystal, Než jim skočí do vlasů, Pfuj! naplivli si na ruku, Tobě dnes vyrvem paruku, A zmalujeme záda, Bys nechal naše. stáda. 32 Jak byla chmura nad hlavou Prvního hned pastýře, Dělá každý rukou pravou, S klokočem nad ni kříže, A v tom ti čerti rohatí As podpolovic chlupatí Zbuchnou dolů na trávník, A s nimi pan pokladník. 33. Bác, rány jako na mlátě Na čerty jsou padaly; Když jim od hlavy až k patě (Jak se dí) výprask dali: Odlítnouti je nechali, Pokladníka domů vzali, A napoly mrtvého skřísili ubohého. 34. Když jim to všecko vyjevil. Co s ním se bylo dalo, Jeden se bál, druhý šklebil, Však více se jich smálo; Do lásky jich se odevzdal, Na cestu do kraje se dal, Tam kde se slunce níží, Slavná noc když se blíží. 35. Domů přišel bolestí pln, Žádného nikde stání; Ve svědomí bodá mu trn Až k hroznému zoufání: »O! kýž svatý je týhoden, Na hrad bych šel, a tam pohřben Chtěl bych s synáčkem býti, Bez něho nelze žíti.« 36. Jako voda dnové minou, Po nich týdny, měsíce, Do moře věčnosti plynou, Z něj se nevrátí více; Tak ten bolestný rok minul, Svatý se týden přivinul, A toužebné svítání Oznamuje klekání. 37. Otec ze světnice kročí S evangelium v ruce, Aniž myslí, již hrad zočí, Tak pádil k lesu prudce. Tam příjda brejle nasadí, »Teď nechybím,« k sobě praví; V tom začne číst, a v hradu Valí se rum s pokladu. 38. Hle! ditě jeho jediné Běží radostí jaté, Zlatem celé ozdobené Jablíčka nese zlaté, Volá: -»O! Otče, zas tě mám, O ! pojďme, pojďme rychle k nám, Nechoď víc pro poklady, Mohl bys zavřín být tady!« 39. Cestou se otec raduje Nad věcmi podivnými, Které synek vypravuje, Nikdy neslýchanými; Řka: »Dívčinka roztomilá Jablíčka mi tam nosila, Koláčky, ptáčky, svítky, Potom hezounké kvítky. 40. Při tom nejlepším hovění, Jehož mi přálo nebe, Žádného jsem potěšení Neměl, mysle na tebe! S tebou chci raděj doma být, Suchý chléb jíst a vodu pít, Než v zlatě v skvostnosti Žádné nemít radosti!« 41. >>O pojď, o pojď synáčku můj!« Jme se otec mluviti, »Co živ budeš, si pamatuj A hleď na mysli míti! Kdo v zlatě, v drahém kamení Hledá pravého blažení, Tomu je svět — žalářem V žaláři on — taškářem!«