Povést o založení hřbitova u Strakonic.

V Strakonicích žil před dávnými časy nábožný měšťan, jenž don co den do městského kostela sv. Markéty chodíval. 1 stalo se jedenkrát adventního času, že se po půl noci probudil a poněvadž měsíc velmi jasně svítil, domníval se, že bude již čas na rorate, které se tenkráte ve čtyry hodiny odbývaly. Oblékl se tedy a šal do kostela. Když k sakristii přišel, uhodila na věži jedna hodina a poněvadž dvéře zavřeny byly, šel zase domů, vysvlekl se a opět usnul. Před čtvrtou hodinou ráno šel kostelník do kostela, zpozoroval již kroky k samé sakristii; neboť již o půl noci něco sněhu bylo napadlo: když ale vešel do sakristie, spatřil, že kostel oloupen jest. Sledoval ihned stopu až k domu, kam vedla, odebral še pak ku právu a ohlásil to.

Od práva se bez odkladu vypravil primas a několik konšelů se známým sluhou do obydlí zmíněného měšťana, kterého hned ssebou do výslechu vzali. Tento vyznal, v jakém úmyslu u sakristie byl, o krádeži však ničehož věděti nechtěl, a jelikož nevinnost svou ničím dokázali nemohl, byl ku ztracení hrdla odsouzen. Poprava se vykonala tehdáž, u silnice od Strakonic k Horažďovicům, u tak nazvaných »stinadel« několik set kroků od Strakonic vzdálených, kde ještě před třemi roky Boží muka stála.

Přihodilo se, že třetího dne po jeho popravě jistý měšťan horažifo-vický, jménem Čejkuta, domů ze Strakonic jel. Když dorazil ke stinadlúm, volal někdo: »Václave, Václave počkej!« Tu se vozka, jakož i Cejkula (oba Václavové) ulekli a ujížděli do Strakonic nazpět. Přijeli do hostince »ii kotlíku« nazvaného a tu poslednější vypravoval, co se přihodilo a připojil, že při té rychlé jízdě ztratil špaňhelku a zlaté hodinky a že by rád někomu zpropitného dal, kdo by tam pro tyto věci došel. Děvečka to poslouchala a hned se nabídla, že na to tajemné místo půjde. Šla skutečně a když přišla k stinadlúm, volal na ni onen utracený jménem, aby so nebála, že se jí nic zlého nestane, že on nevinně smrt podstoupiti musel.

Děvečka byla srdnatá i šla k němu, načež onen jí řekl: »Já li povím, kde ty věci jsou, ale musíš mě donésti, kam já ti ukáži; však se obávat nemusíš, že tobě velikou tíž způsobím.« Vza'a ho tedy na záda a brzo se octnuli na šibeničném vrchu, kde jí řekl: »Vyřiď soudcům, aby budoucně na tomto místě utracovali, aby odpravení pokoj měli.« Pak přišli na místo, kde nynější hřbitov jest, a tu jí pravil: »Oznam měš.ťa-nostvu, tu že jest příslušné místo pro nebožtíky, kde se mnoho lidí schází, aby každý sobě na zemřelého spíše vzpomněl a za něj se pomodlil. Jmění co za mne zůstalo, ať se na vystavění kostela v přízemí hřbitova vynaloží

Na to jej zase na ono místo u stinadel donesla, ony věci Cejkutovi odevzdala a pak tu událost u práva hlásila, a když se jistým znamením vykázala, bylo jí uvěřeno; popravy so od té doby na šibeničním, vrchu