str. 101
si vzaia, rukávce, rouchy, střevíce no vičky, jen sem jich na nohu koštovala. Desíti zlatech bych nevzala, co mi uďála škody. Vaší Mti milostivá paní! Buch ví sám, již neměla košilí spodních, šla sem a i jela do těch Černovic, abych si něco koupila, oni mi to vzali na bělidle, nebo sem tento rok od Vaší Mti plátna nedostala. Již jesti darmo. Co mám činiti? Na svou duši! sem na holovej kroš sama na svou osobu v Táboře živa vždycky, což tomu mám říci, ještě mne stále vokrádají. Doma bych byla z toho srdce ráda až se třesu, nesmím, pobydu tejden, zase mne vystraší z domu. Co mám činiti, jak si raditi, nevím. Stále mně ubírají, prvý málo mám, Vaší Mti milostivá paní! v domě pak ráčíte míti zname-nitýho hospodáře. Kdo v městě vostane přes noc, teda v domě Vaší Mti má přelezení. Bere od karet i kostek, dosti dobře sem ho vyskoumala, však on myslíc, že já spím, ale já přece vím, jak se chová v domě. Mnoho mušil uminouti, co sem já tu, i nočního svýho vožírání, po nocích běhání. Vaší Mti milostivá paní oznamuji, devátého Juli poslali z Mitrovic višeň totiž hamrlí, psali, že je jich dva věrtele ; nebylo jen pět měřic. Vojáci mu je na cestě pobrali. Devatenácte českých za ně utrženo. Ta partaj z Radenína poslali, abych jim poslala svíček, voleje na salát. Poslala sem jim toho za štyři česká, nebo jen s loučí svítili. Vaší Mt milostivá paní nyní chvála milýmu Pánubohu ten dobyteček je přemilej, ty pak přemilá telata u nás i v Ghustnici můj milej Pane račiž to sám všechno opatrovati. Vaší Mti milostivá paní! ta partaj až posavad leží na Radeníně, od soboty jest císařská. Vaší Mt pánu Bohu poroučím. Psáno v Táboře 10. Julii L. 1645. Dorota Jinová. Její Mti urozené paní, paní mé milostivé cedulka do Prahy.
Josef Košťál
Stráž na hřbitově.
Jest pověra rozšířena, že žádný hřbitov není bez noční stráže; mrtvý posledně na hřbitov přinesený v noci má povinnost buditi mrtvé o půl noci a opatřovati, čeho třeba nebožtíkům. V Krkonoších věří, že nově přibylý nebožtík střeží hřbitov od klekání večerního do klekání ranního; povinnost jeho trvá, až (opět) někoho pochovají. Místy soudí, že jsou vždy dva strážci na hřbitově, nově pohřbený převezme stráž po tom, kdo déle hřbitov střežil. (Zběř.) — Pohřbí-li se žena, říká lid: Ta nebude dlouho hlídati; zemře prý brzy muž, který převezme stráž. (Neděliště.) Za zemřelé dítě hlídá prý v noci duše živé matky. Když žena, jíž dítě zemřelo, usne, odletí duše její na hřbitov, kde dítě ošetřuje a má za ně stráž. (Starý Bydžov.) — Strážce stojí opřen o kříž a stará se bedlivě, aby žádný živý nerušil v noci pokoje duchů.
|