(Vogelherd) na klihové pruty (Leim-Ruthen). A jsou to učené lidé, jak se praví; já sem ale jednomu do knihy podíval, co tam asi bude,, a neměl tam nic jiného než hůl na hůl (Buch-Stäbe n), i pomyslil jsem si: s těmi bych se nechtěl v učenou hádku pustiti. A konečně vám ještě povím, že, když tam někdo umře, že ho jinam ne-pohřbějí, než do příkopu (Graben) etc.

Pro paměť budoucím. Píše nám kdosi z obecenstva:

»Památky naší svéráznosti zmizely; kroje, zvyky starodávné, vše až na malé zbytky je to tam. Nese to s sebou doba, moderní názory našich lidí, móda. Nelišíme se od sousedů ani v právo, ani v levo. Návrat k svéráznosti, nošení krojů, zachovávání zvyků je prostě už nemyslitelný.

Co zachováváme však ze svéráznosti svým potomkům? Bezmála nic, ani zkazky skorém ne. A přece musí přijíti ten návrat k hroudě, musí se rozsvítit silné světlo lásky k zemi matušce — a až nastane, nebudou naši vnuci míti o nás, ale zejména o našich dětech představy!

Kam sahá naše pamět? K babičce, dědečkovi! Co před nimi bylo — to již neznáme! O těch radostech a strastech našich pradědů, o tom máme zpráv nesmírně pořídku! A jak je to vzácné, takové staré zprávy, jak dojímají ta líčení prostá těch věcí, které byly! . . .

Zprávy o selském životě našich předků jsou velmi řídké a kusé. Stav tak důležitý, rozsáhlý a my nemáme řádné monografie, vylíčení selského žití od začátku kulturních stop až k našim dobám. Porůznu jsou sice roztroušeny velecenné články, ale »Dějiny stavu selského v Čechách« nám scházejí.

O mnoho-li lépe jsou na tom řemesla, která mají své podrobné historie od historiků na slovo vzatých.

V nynějším rozmachu myšlenky zemědělské bylo by na místě tuto historii vydati a souborně oceniti viiv selského stavu na celý náš český život národní. Myšlenka příslušnosti zemědělské by tím nabyla nové, mohutné vzpružiny ve snažení za vytknutými cíly.