Nynější život nás je zachycen listinně do všech podrobností v hel-letrii, journálech denních i vědeckých a praksi věnovaných spisech, ale přece i historie nynější doby bude ucelením obrazu vývinu našeho stavu.

Všichni můžeme ve smyslu tohoto podnětu spolupůsobiti: Zapisujme svoje historie rodů, statků, obcí; zapisujme zvláštní příhody; zapisujme vypravování starých pamětníků, líčení zvyků, písní, říkání, tanců atp., abychom aspoň teď ještě dověděli se něco a potomkům dochovali to, co bylo před námi!

Zachovávejme si staré památky, obrazy, skříně a jiriý nábytek starodávných vzorů, anebo alespoň hleďme to prodati do spolehlivých rukou (ne obchodníkům, kteří to zašantročí), zejména do místních museí; kosti a popelnice při polních pracích nalezené, pečlivě vyberme, poznamenejme si místo nálezu a nález zašleme museu buď místnímu nebo zemskému.

Mějme vždy na mysli, že všechny ty věci jsou památníky staré doby, doklady kultury našich předků, a zachováme-li doklady tyto, pomáháme rozptylovati povídačky našich milých sousedů o nás, že máme všechnu kulturu od nich.

Tak připravujme látku pro historii svého stavu, pro dějiny rodné půdy, celé vlasti — ti, co přijdou po nás, po našich památkách poznají, co v nás bylo ...

Douška: Ale píšeme-li, pišme na dobrý papír! Ten běžný, obyčejný se rozpadne za pár let. Naše křestní a domovské listy nevydrží tolik jako staré listiny! A měly by vydržeti. V tom by se — ohledně důležitých listin — měla zjednati zákonitá náprava!« Tak zní dopis, nám zaslaný.

Názory ty jsou celkem správný a výzva v nich obsažená dobrá. Ostatně skoro vše to, co je zde, pěstuje již časopis „Český Lid".

Nechť tedy naši lidé se jí řídí. Ovšem, pro historismus nesmíme zapomínati na přítomnost. Národové nebo vrstvy, jež žijí jen z národnosti, nepokračují. I kdybychom všichni začali chodit ve starých krojích a zůstávali jen podobenci — ničeho bychom tím v nynější době nedokázali. Zaháněti na jedné straně selský lid do dob dávno uplynulých a na druhé straně současně žádati na něm, aby držel krok v ostatní naší společnosti — jest holou nemožností. Svéráznost třeba si zachovati v jednání, povaze, vystupování a pracovitosti. I vesnický lid musí vyvíjeti se s dobou. Ovšem při tom má povinnost zachraňovati to, co zde bylo, aspoň pro musea.