Ha vopravdu, po malý ekvíli se před nima rozjasnilo, vyšli z houští ha Pán Ježíš huž vokazuje na lidi: »Vidíš je tám, Petre, půdál? Sou zrovna v díle.«

Svatyj Petr se dívá, dívá — vidí lid chudyj, nejvíc šecko v šerce a v domácím plátně, nohy bosý, někeryj dřeváky, teky jen tak na boso — zrovna, jak to tu hu nás chodí doposovád.

Hdyž se svatyj Petr po tich lidech rozhlíd, povídá: »Pane, povídá všechen smutnyj, tuty nám toho asi moc nedají, ty by asi sami raci Tzeli ... Je to lid ňákyj chudobnyj jako ten jejich horskyj kraj.«

»Nesujd, Petře, nevíš!« pokáral jej Pán. Dřevorubci zatím vodklá-dali práci ha scházeli se k posnídálku. Bulo k devátý. Než k nim naši pocestný došli, dřevaři huž sedili po zemi pěkně do kolečka, každyj v ruce praskák a skrojek nebo krajec jako klín a krájeli černyj domácí chleba a jidli, jen se vod huby vodsyjpalo a zapíjeli čerstvou vodou z lesního pramene vo šecko pryč. Hdyž spatřili dřevorubci lidi pocestný, volali hned na ně: »Kampa, muzký? Pote s náma posvačit, pote vod-počnout!«

Svatýmu Petru se hrubě nechtílo; viděl ten černyj chleb. Hale Pán Ježíš povídá: »Petře, takový spravedlivý pohostinství se nesmí zavrhnout,« a de hned sám napřed. Svatyj Petr jako by si bul něco zadu zabručíl. »Hlad mám, povídá si nahlas, hale takuvyj černyj chleba — jakživ sem ho hani neviděl, neřkuli jid, a eště jenom vodu k němu!« Zatim huž vodpředu dřevaři Pána Ježíše přivítali a podávali šický ten skrojek s nožem, hynten krajíc, jinyj zas nabízel, esli má rád patku. A šický volali: »Ste na cestě, jen krájijte, cesta vytráví.«

To hupřímné nabízení zalíbilo se i Petrovi. Hukrojil se teký, jí, jí a. vidí: von ten černyj chleba teký dobře delů jede, hdyž je hlad; jak pak ne, chleba pravyj, samožitnyj! Posedilo se jim hezky mezi dřevorubci ha karapak si Petr v duchu chválil, hdyž viděl podle vší řeči, že ten chodskyj lid tu je eště pravověrnyj a popestnyj jako málohde. Lidi mluvili sem a tám, voptáli se teky pocestnyjch, vodkajd a kam a buli jeden jako druhyj, šicími, co na srdci, to na jazyku. Pán Ježíš dal se teký do řeči jako mezi svyjma; zacel teký slovem Božím a lidi poslouchali, mohli na ňom voči nechat. Jeren teký, co sedil blízko sv. Petra, naklonil se k sousedovi a povídá mu tiše, hale sv. Petr to dobře slyšel; povídá: »Tuten humí promluvit, kyjb hlavou po Pánu Ježíši, to by bul kazatel!« »Já jakživ tak pěkný kázaní neslyšel!« liboval si druhyj. »To de každý slovo k srdci a zrovna mně to ňák k němu táhne! člověk by zapomíl na jidlo i na dílo!«

Hdyž potom šichni pojedli a eště drobet posedili, dřevaři museli zas stávat, dílo volalo. Ti neznámí jejich hostí řekli »Zaplajf Pán Buh«, rozloučili se a šli teký zas dál. Eště jim chtíli vokázat cestu přes les, ale Pán Ježíš to nepřim, že háby se nevomeškali v díle. Příli jim tera «hčasnou cestu ha tuty jim zase hodně zdraví a síly do prácí a pospí-