Bratří Růžového Kříže (Roseae Crucis) v zemích českých a proroctví jejich na rok 1622.

V rozrušených dobách třicetileté války, kdy hrůza hrůzu stihala, utíkala se stísněná mysl lidská z obklopující a svírající bídy do neznámé budoucnosti a hleděla si tam vykouzliti obraz lepšího a šťasiněj-šího života. Lidská fantasie, sproštěna a vybavena z neutěšených poměrů přítomnosti, pracovala s uzavřenýma očima jako ve snách a předpovídala lepší budoucnost, kdy z neštěstí se zrodí štěstí a z utrpení vykvete kvítek radosti. A prostá duše lidská se svým mystickým zabarvením ráda takovému předpovídání uvěřila, osvěžujíc se v takových prorockých viděních ze své všeobecné únavy a posilňujíc se ve víře, že pravda musí konečně přece zvítěziti ... A tomuto myšlenkovému proudu nedovedli odolati ani tak velcí duchové, jako byl Jan Amos Komenský.

Otiskuji zde z pokladů Musea král. Českého rukopisné proroctví bratrstva růžového kříže, darované do knihovny musejní p. dvorním radou prof. Dr. Jar. Čelakovským. Proroctví toto ukazuje jasně, jakými drahami se duch věštcův bral. Bitva na Bilé Hoře byla prohrána, rodina zimního krále Bedřicha Falckého potulovala se ve vyhnanslví; na Staroměstském náměstí Pražském odbyta krvavá předehra k dvěstěletému smutnému osudu národa českého . . . Věštec však nemá pro tuto trpkou skutečnost žádných očí; jeho zrak bloudí v budoucnosti a vidí starou slávu a obnovenou moc krále — vyhnance, s nímž zapadlo slunce života a bolest a žal se rozložily po Cechách, jak žaluje Adam Trojan Benešovský. Znovuuvedení Bedřicha do Čech jest všeobecným heslem, které se ozývá ze všech blouznivých vidění, v té době tak často se vyskytnuvších. Nekatolíkům českým vyzváněl umíráček a srdce jeho zvučelo žalem a bolestí — avšak vyhnanci nepřestali doufati v konečné vysvobození z těchto útrap. Nenalézajíce opory a síly v sobě, hledali ji u blízkých i vzdálených sousedů, aniž by se byli návratu dočkali. A v těchto stále obnovovaných a stále sklamaných nadějích tkví snad největší tragika osudu českých vystěhovalou.

Různá proroctví byla hojně vydávána také tiskem; přes to však patří výtisky jejich k bibliografickým zvláštnostem, takže si zjednává Zíbrtova Bibliografie České Historie velikou zásluhu, když uvádí přesně a pečlivě každou takovou literární »jepici«.

Některá z těchto proroctví byla vydána >bratřími růžového kříže« (Rosenkreuzer), jak praví Adam Tanner ve své obraně Jesuitů: Amuletům castrense, v Praze, 1620, kde mluví o piotijesuitském spisu Post-port der Jesuiten (viz Zíbrt, Bibl. Ů. Hist. IV., č. 3939), za jehož autora