ale přec se praví, že to má býti členům jen vedlejší prací, nad niž znají tisíc lepších věcí.

Reformace je sestavena ve způsobu mystické parabole: Sedm mudrců rozumuje s císařem Justinianem o zlepšení světa. Jeden by si přál, aby do prsou každého člověka šlo okno, aby se mohly čísti všechny jeho myšlenky a hnutí srdce; druhý by chtěl, aby byl svět znovu utvořen na základě rovnosti a stejnosti; třetí je pro odstranění zlata a stříbra; čtvrtý chce třeba i násilím přivésti lidstvo k cnosti; pátý žádá zrušení veškerého obchodu, aby zmizel podvod; jiný chce viděti ty nejlepší muže u vlády; ten chce despotismem, onen modlitbou všeho dosící. Konečně se shodnou, že všeobecná reforma nemá trvalého a pronikajícího účinku, nezačne-li se s reformaci u každého jednotlivce zvlášť a zde opět u dítěte. Za tím účelem jest nutná usilovná práce, aby příští generace byla již vybudována na těchto základech. Celý jejich plán je představen ve způsobu archy, ve které se při nové potopě světa všichni hoši do 20ti zachrání; každý z nich si zvolí svůj obor a musí v něm pilně pracovati, a vésti svět třeba i klamáním k dobru a k pravdě.

Nejasná a často nesrozumitelná jest Chymická svatba, kterouž bujná fantasie Jana Valentina Andreae v jeho mladosti vytvořila, jak se později sám přiznal. Jest to smíšenina historických, morálních, politických a chemických obrazů, jež obsahují mnoho oasových narážek a jsou proto těžce srozumitelný. Hlavní osu celé práce tvoří asi následující vypravování.

Spisovatel se nalézá s. nesčetnými zástupy lidstva ve vysoké tmavé věži, spoután řetězy; stejný osud všech těchto vězňů nepřivodí v nicb žádné lepší myšlenky: každý se hrne ku předu a na povrch, neohlížeje se na druhého. Pojednou je spuštěn z výše věže dolů mezi vězněné sedmkráte provaz; zástupy se tlačí a šplhají vzhůru, avšak padají buď na počátku cesty nebo uprostřed, což se vykládá na ony četné reformátory lidstva, kteří nedomyslili své dílo. Když byl provaz po šesté dolů spuštěn, podařilo se spisovateli jej uchytiti a vyšplhati se vzhůru; při tom se poranil na noze, takže po celý život svůj kulhal; rána ta byla vášeň, kterou po celý život trpěl, totiž láska k ženám. Potom se vydá Rosenkreutz na cesty, opásav svůj bílý šat červeným pasem. Žije střídmě a spokojeně a celá příroda zrcadlí se v jeho veselém, nezkaleném zraku. Přišed na rozcestí zvolí z počátku čtvrtou cestu, jsa hnán k ní bouřlivou svou vášní (ve způsobu havrana). Konečně se dostane do svatebního sálu, kde se mu pro veliký počet hostů zdá nemožným, prodrati se až k ženichovi a nevěstě. Když přišla noc, odešli všichni do svých komůrek, jak je jejich světélko vedlo. Jen 9 jich zůstalo pohromadě; jest to 9 nových zakladatelů bratrstva, kteří byli provazem svázáni na znamení úzkého bratrského sdružení. Pak následuje krásný sen: Rosenkreutzerovi se zdá, že patří s témě hory do nízkého údolí, kde se pohybuje množství lidí, kteří jemnými vlákny jsou přivázáni na nebi; jeden přes druhého chce býti výše ... Tu přichází osud a stříhá jednu nit po druhé; kdo-byl nejvýše, pochodí při pádu nejhůře. Příštího dne jsou -váženi jednotliví reformátoři, ale jsou nalezeni příliš lehkými; nepomohlo ani, když jeden