@NZ@Otázky a odpovědi.

(Prof. K. M. v L.) Obřady svatojanské vylíčil a vyložil podepsaný (s literaturou) v knize Staročeské výroční obyčeje, v Praze, 1889 a v Gas. G. Musea 1891. Samostatnou studii vydal Frant. S. Pluskal Moravičanský, Ohně svatojanské, Původ jejich, význam a účel, v Holešově, 1890, knih- a kamenotiskárna Lamb. Klabusaya, nákladem vlastním, m-8°, str. 53. Aby vysvitlo, jaké fantastické stanovisko zaujímá, stačí uvésti z úvodu: »Nynější učenci, církevní i světští, poučují lid ovšem, že ohně svatojanské jsou pozůstatkem obyčeje pohanského, přinášené v oběť Svantovičovi, bohu slunce^ které času toho, když se zapalují, nejvýše stojí a nad Moranou, bohyní smrti a zimy vítězí, co však jsou obvyklé mytologické fráze beze všeho základu oněch, kteří o tom starém pohanství toho nejmenšího ponětí nemají, domnívajíce se, že náboženství starých národů vůbec v poctě přírody, její sil a rozličných zjevů pozůstávalo a že ta stará božstva, jichž národové ctili, pouhými výtvory obrazotvornosti, zosobněné proměny v přírodě a nikoli, jak se ukáže, skutečnými historickými osobami byla, která z vděčnosti pro starobylost a zásluhy své o člověčenstvo v lásce a paměti udržována a ctěna byla. Nevděk jest to veliký, neodpustitelný, že se nikdo z nynějších zkoumatelů starožitností těch starých národův a jejich náboženských poměrů nevšimne a neujme, jelikož se tito vesměs za zpozdilé, nerozumné, slepé a zatvrzelé neznabohy vyhlašují, ačkoli dle historie daleko osvícenější a zbožnější, nežli leckterý posuzovatel jejich byli. Základ takových úsudků jest výhradně písmo biblické, toto však jest venkoncem_ ve smyslu Mosaistův a ku prospěchu jejich sepsáno . . . Počátek ohňů svatojanských sahá až k potopě světové neb první zápalná obět Nojova na hoře Araratu (Hororáču), na níž archa jeho po potopě státi zůstala, byla příčinou, že se ohně tyto od té doby všude zapalovaly a slavnost s nimi spojená po dlouhé věky vykonávala, jakož se dílem, pokud nám známo, podnes udržela. U nás, na Moravě, v Cechách, Rakousích a jižnějších alpských krajích vzdělávají se ohně každoročně. Tak jest na př. plavba po Dunaji od Mölku ku Stainu a Kremži s dojemnou podívanou spojena, když na výšinách po obou stranách Dunaje řady plápolajících ohňů cestující vítají, co tak velice překvapuje, že se dojem ani popsati nedá«. Ve stati další »První popotopní oběť« dokazuje spisovatel svoje tvrzení: Noj (Noe) zapálil oheň na poděkování za ochránění své a svých milých Bohu. »Dokud rodina Nojova a potomci její pospolu žili, zachovávali slavnost ohňů každoročně svědomitě od pokolení k pokolení; když pak se potomstvo jeho četně rozplodilo a z dosavadní kolébky své se rozejíti donuceno bylo, vzala každá mladší čeleď mimo ostatní náboženské obřady také slavnost ohňů ssebou do nových vlastí, tak že se během věků do všech končin světa roznesla a všade vykonávala. U předků našich bývala slavnost tato nanejvýš velkolepá a muselo to skutečně překvapujícím di-