šantročily. Proto pokládal jsem za nutné v úvodu k této • delší práci o Haisovi a jeho písničkách s pochvalou a uznáním zmíniti se o zásluze redaktora K. L. Kukly o zachování těchto pramenů k životopisu Haisovu.

Nejdříve tedy si všimneme obsahu Raisových pamětí, psaných roku 1894 s názvem: »Životný děje vlasnorucrie sepsaný na památku spračoval v chudobynčy Pražkem u Svátého Bartoloměje František Haiss roku 1894. prvňe jeno dva dili a pak ti druzi dva pozdej dokonéim.« Tímto nadpisem jsem zároveň naznačil, jak jsou paměti Haisovy psány. Nás více zajímá obsah pamětí. Není to obsah, rozumí se, tak vážný a důležitý, jako paměti sou-věkých literátů, historiků, politiků českých, ale přes to zajímá líčení událostí v r. 1848, v době útisků pozdějších, líčení života v pražských rodinách měšťanských i dělnických od let třicátých věku XIX., líčení života na ulicích, v hostincích, v kostelích, v okolí Prahy — vše to, třeba prostince psáno, propleteno jest lidovými pořekadly, úslovími, vzpomínkami i na události veřejné, odjinud známé. A tak-třeba paměti ílaši-netáře pražského Haise nepozbývají ceny i po této stránce svým obsahem, zajímavým pro osobu a povahu Haisovu, stejně jako zajímavým i pro každého, kdo vedle písničkářství Haisova má smysl pro živé, barvité obrázky ze života v Praze i po venkově ve stol. XIX., počínajíc rokem 1831. Bude zároveň četba pamětí Haisovýeh v Českém Lidu příjemným vystřídáním po všech článcích ostatních v oboru lidového umění a lidové tradice. Charakteristiku pamětí a jejich souvislost s písničkami Haisovými podám na konci tohoto oddílu. Hais zachází, jak se pamatuje, nejdále do dětských vzpomínek se stařeckou povídavostí a s odevzdaností do vůle Boží.

Předmluva. Drahý a milý vlastenče, kdokoliv čísti budeš tuto mou sprostou práci, kteroužto jsem sobě předsevzal po denních chvilkách vyhotoviti, žádám tě srdečně za odpuštění, jestli by tě snad některé slovo snad proti mně pohoršiti mělo. Protož prosím každého čtenáře, by snad nezlořečil popeli mému, nýbrž to kladl za slabost ducha mého. Mé vychování bylo velmi sprosté, v těch časech říkalo se ještě: Věř, ať to jest psáno, nebo ne! — a: Blahoslavení chudí duchem, neboť oni Boha viděti budou! Dle toho já pokračoval a nezbloudil jsem. A protož mé první i druhé oddělení spisků mých jest podle starověřících oudů sepsané, jaké strasti mé od mého dětinství pronásledovaly, a předce jen, pravím již skoro nad hrobem, že když je nejhůře, Bůh bývá nejblíže. Druhá polovice mé práce je vetchost mého zdraví, utrpení, nesnáze, msty tajné i zjevné, které mě od počátku r. 1848 až do roku 1888 strašně pronásledovaly, ale povždy mne Bůh zastíniti ráčil. Také prosím každého čtenáře, jestli někde něco chybně a nesrozumitedlně neb některé v slohu slovíčko vynecháno bylo, by mně laskavě prominouti ráčil. S úctou Frant. Haiss.

Částka první. Jak se mně vedlo od osmi let, když jsem navštěvoval farní školu u sv. Štěpána, aš do let dvanácti. Byl příliš parný den,