každý hledal místečka, kdež by v chladnem stínu před vedrem se ukrýti a čerstvým povětřím se občerstviti mohli. Sotva že odbila hodina s poledne, tu se z mého pokoje číslo 4. ošelřovanci Pražského chudobince do zahrady odebrali, by sobě na zdravém povětří pohovili, jen já samojediný doma celý zamyšlený seděti zůstal, přemítajíc v mysli své, na minulé dni, od svého dětinství až do teta chvíle přetrpěné dni mého života, i z vroucího srdce jsem vzdechl sobě: Ach! Hospodine, tvůrce všeho, dlouho-li ještě zde mezi živými přebývati budu! A tu mně na mysl přišel můj nedělní výlet se synem v Hodkovičském háji dne 22. července 1894, kdež jsem na své vlastní uši slyšel, že již asi dvacet let mezi mrtvými se nalézám, ^a díky Bohu, zaehovateli mému, já ještě žiju.

Dle mé upomínky na mé dětinské mládí a vypravování drahé matky narozen jsem 1818 11. června v domě názvem Na písku, pod Slovany, vedle chrámu sv. Jana z Nepomuku, pod Skalkou,- a křtěný u sv. Trojice v Podskalí a matrika byla u sv. Vojtěcha v Jirchářích. Můj otec byl tiskař kartounů, jménem Hynek a matka Marie. Mé dobré rodiče o mě pečlivě se starali, zvláště má laskavá matička nejvíce o mne pečovala. Já byl její celá radost na světě, její zlato, rostl jsem v lásce a rozkoši. Go jsem žádal, vše mně matinka koupila, jak mně sama v dospělejších letech slzavě vypravovala. V takovém rozkošném životě brzy uplynul pátý rok a s ním též i mé radosti. Na to v pondělí ráno koupila mně miláčkovi svému lístek s kohoutkem a ráno po modlení nakadeřila mně vlásky, nažehlila mé zlaté krejzlíčky na krku, políbila a mně pravíc: »Teď jsi jako andělíček!«, vedla mne do Emaus do školy. Byl jsem přijatý, mně to těšilo. V 10 hodin odbilo, šel jsem domů. Má drahá matička mne radostně objala a tázala se, jak mne to těší. ,1 dobře, maminko, on nám povídá pohádky. Musí býti ale ticho, nebo na ty skotačivé děti má meilu. Proto já budu vždycky tichý a poslušný.' Matička mne za to pochválila a tak mně ubíhal týden za týdnem, měsíc za měsícem. Matka mi musela koupiti slabikář a než se přiblížily zkoušky, já již četl, a po zkoušce jsem obdržel odměnu pilnosti od pátera Benedikta obrázek, jak Pán Ježíš maličké volá k sobě. S nevýmluvnou radostí jsem domů spěchal, obrázek ochotně ukazoval, z čehož matka byla potěšená. Na to se mé rodiče přestěhovali do Smečkové ulice čís. 525. a já byl přeložen do farní školy k sv. Štěpánu.

Právě to bylo v neděli, když matka má-obdařila otce třetím novo--rozeňátkem, kdežto se mnou druhého dne mínila jíti ke školnímu zápisu a byl to již den poslední. Co měl tehdy sobě můj dobrý otec počíti, dal všecko na stranu a okolo deváté hodiny pojav mne záruku, šel se mnou sám. Pan učitel mě zkoušel, viděl mé psaní i jadrné čtení, podivil se mé schopnosti, řka: ,Divná věc, hoch není stár ani osm roků a již jest tak pokročilý, ale co platné pro jeho mládí, aspoň na rok musí jíti do první třídy.' A tak bylo s otcem vyjednáno platu týdně dva groše, pak ještě že také budu potřebovati nové knihy. Otec vše přislíbil a pak se poníženě poroučel.

Když pak jsme se domů vrátili, matka nás uvílala a otec jí vše»