vypravoval, co vše musím míti, co to zase bude státi peněz a že starostí ani neví, kde mu hlava stojí. Matka ale jej přívětivě těšila nábožnými slovy, by doufal v Boha, žo nebylo nikdy zle, by zase nebylo dobře, Bůh dopouští, ale neopouští. S těmito slovy poněkud uspokojila roztrpčenou mysl jeho, s příjemným úsměvem pravil k ní: ,Ach, což ty zajisté musíš za živa přijíti do nebe!' Políbil synáčka a pravil: S Bohem! odešel.

Již se pomalu slunce chýlilo k západu, když matka spjala ruce a pravila: ,Bože můj kde ten muž jest, noc na krku!' a za dveřma náhle ozval se otec a vešel s veselou myslí do pokoje, laskavě obejmul matku a s radostí vypravoval, jak se mu všadež dobře dařilo. ,A dá-li Pán Bůh, ve čtvrtek budeme zapíjet jméno našeho třetího synáčka, slouti bude Antonín Paduanský.' Matka radostně spjala ruce: ,0 Bože, by to dítě aspoň částečně svého patrona následovalo. Právě mně dnes František četl něco z jeho života!' Otec na to odpověděl: ,To sám Bůh ví, co ty z toho chlapce chceš míti!' Matka praví na to: ,1 kněze, dá-li mu to Bůh dočkati!' Otec její žádosti se vysmál, ale se mnou to nějak divně hnulo. Myslel jsem sobě: Knězem, to je velká hodnost. Kdokoliv jej potká, sejme s hlavy; děti, ženy, starci za čest si to kladou, když mu jen mohou ruku políbiti! Toto po cti toužící myšlení mě i ve snu pronásledovalo. Na to se přiblížil ten den sv. křtu. Do samé noci trvaly radostné hody a druhého dne matka šla do chrámu k očišťování obětovat Toníčka.

Nyní opět započal doma celý jiný pořádek. Na to v neděli po obědě praví matka: ,Franz, ať máš nazejtří vše v pořádku. Já tě povedu do školy z toho ohledu ti to říkám, bys byl celý čistý!' Sotvaže zavítal bílý den, matka zase vše měla v pořádku, po ranní modlitbě a snídaní šla se mnou a ve škole se tázala učitele, jaké musím knihy míti, které skutečně, než jsem přišel ze školy, již byly nakoupené, ani otec o tom nevěděl. Já byl pilný žák, učitel udělal mne nad žáky dozorcem, a tak uplynul rok, já jsem již také ministroval a postoupil do druhé třídy. Zde se mně velmi dobře dařilo, při každém výslechu, cvičení, jak z náboženství, co bylo z paměti, byl jsem první. Nabyl jsem přízně jak u pana učitele, tak i kněze, an mně půjčoval poučné knihy ke čtení. To byla jediná má radost. Na hry dětinské jsem sobě ani nevzpomněl a tak mně opět ubíhal rok, zkoušky se zponenáhlu blížily. Tajným původem mé matky, asi tak na týden před zkouškou, byl obeslán s pozváním můj olec ke zkoušce, což se tenkráte ta čest díla jen zámožným a váženým měšťanům. Mého otce to dvakráte netěšilo, ale v matce radostí poskakovalo srdce v těle, že to nezamítl. Já počítal dni, pak hodiny a sotva jsem se rána dočkal, již jsem měl plnou hlavu myšlenek, jak se ve škole postavím, a první jsem byl tam. Již se sešli žáci i páni, tu se otevřou dveře a přišel teprva otec. Zkouška započala, já byl prvním pre-mientem, slovem ve všem. Na to byl můj otec požádán, aby počkal. Když pak se všechno rozešlo, tu pan učitel praví ke mně: ,Jdi ven a čekej na otce!' Já jsem se poklonil a odešel, ale za dveřmi jsem poslouchal, by mně ani slovo neušlo. Mluvili s otcem kněz i učitel, aby