mne nechal studovati, že jsem ostrovtipný a že mám dobré vlohy, že se jednou ke své starosti radosti dočká, neboť to učení že již dobře znám, a za ten rok že mohu opět postoupiti. Otec jim to rukou dáním slíbil a srdečně jim vzdával díky za jejich péči o mé budoucí blaho. Celinkou cestou slovo jedinké nepromluvil, až doma, místo pozdravení mrštil kloboukem a pravil k matce, která se po celém těle třásla: ,Tak ty jsi chtěla míti Františka pana studenta, ne, ne, to se nestane. Tiskařem bude jako já. Já budu deset let živiti lenocha! Ne! V sobotu dole koupíš režné plátno, uděláš mu zástěru a v pondělí ala hajdy se mnou do fabriky. A to je má vůle. A ani slovo víc, a při tom zůstane, aby nebylo po tvé a synáčka vůli!'

Částka druhá. Jak ve dvanácti^ letech vystoujňl jsem se školy a místo študování byl jsem dán na řemeslo tiskařské na kartouny. Velmi tesklivé byli pro mne ti tři dnové, v nichžto jsem očekával na mé nové povolání. Matka stále plakala a modlila se, aby mně Bůh dal svatou trpělivost. Na to v sobotu odpoledne pravila ke mně: ,Poslechni, Františku, dnes večer se připrav. Půjdeš se mnou na ranní a také k sv. zpovědi, nebo nejlepší je vše s Bohem počíti!', a dala se zase do pláče a já stejně s ní. Bylo mně teprve jedenáct let, neměl jsem ještě z toho rozum, ale přece mně to se zdálo býti přes příliš: ,Ta maminka mně tak vypravuje, jako bych již jíti na smrt měl; vždyť to přestojím snad jako každý jiný, předce nejsem žádný pitomec a co mě má těšiti, ona mě ještě děsí.' I odevzdal jsem se osudu mému.

V neděli služka, než jsme přišli z kostela, již vše urovnala. Otec seděl u okna se spokojenou myslí si dýmal a potměšilým okem úsměšně po matce se díval, očekával, brzo-li počne opět sobě naříkati. Když ale viděl, že je docela mírná a tichá, počal se oblékati a šel na velkou obyčejně, jak se samo sebou rozumí, potom z kostela někam na pozdvižení džbánku, to býval někdy tiskařský obyčej. Byly již pomalu dvě hodiny, když přišel otec. Byl v dobré náladě a matka mlčenlivého jazyka. Bylo všade dobře. Po obědě pak tázal se otec, má-li pro mě zástěru. Odpověděla: Ano! Tu se usmál a oblekl, šel k ní, vzal ji za bradu a pravil: S Bohem!, a máti: ,S Bohem a nezapomeň od domu číslo!' Pak ještě oknem za ním pohledla a plačtivě svolávala ku pomoci všechny svaté, lomila rukama, byla jako rozumu zbavena. Já břeštěl také s ní neb jsem se domníval, že toho hoře půvT>dem jsem já.

Asi po půlnoci přišel otec, tiše se choval a matka též, nedělala mu žádné předházky, neb dobře věděla, že to plátno nic není. Poroučela vše do vůle Boží, že se to brzy změní. V pondělí ráno po snídaní otec se oblekl, hrubě se matky ani nevšimnul a pravil ke mně: ,No jsi již připraven, ty studente?!' ,Ano, tatínku,' poskočil jsem k němu vesele, ale v srdci to jinač burácelo. ,No tak jdi k mamince, ať ti udělá křížek, aby tě kurnifel nevzal!' Matka mne skutečně plačíc při tom požehnala a pravila: ,Jdi s Bohem!' Tu jsme odešli; co se doma dílo, psáti nemohu.

Na cestě se stavěl otec v hostinci u Pařízků, dal si nalíti džbán piva a pak mně teprva dával rozkazy, jak se mám v díle chovati: ,Sly-